1. června 2017

Výlet je náš - napsala Jana Renner

Už je tady! Stojí na nástupišti! Ještě včera jsem si myslel, že parní vlak jede jen jednou za rok. Na Mikuláše, protože mikulášský vlak už znám, už jsem s ním jel několikrát.
Už taky vím, že mikulášským vlakem chodí nejen Mikuláš, ale taky čert a anděl. Když řeknu básničku a slíbím, že další rok budu stejně hodný jako letos, dostanu perník. S obrázkem. Pokud na něm bude čert, sním ho hned. Čerty nemám rád. A vlastně... Bojím se jich. A kdo by se nebál! Když všichni vědí, že čerti si tam u nich - v pekle - ze zlobivých dětí vaří polévku!
Teď je ale jaro, rozhodně to kolem nevypadá jako v zimě. Nastupujeme do úplně normálního parního vlaku a jedeme na výlet. Kam, to vlastně nevím.
Na sedadle naproti nám sedí starý pán a vypadá jako děda Oldřich. Jen je ještě divnější. Taky nemluví, jen se na nás dívá a jen tak trochu se usmívá. Ne ale tak, že má radost. Usmívá se tak nějak divně.
Já i moje malé sestřičky se koukáme z okna, kolem trati je spousta lidí, kteří nám mávají a fotí si nás. Taková sláva! Jedeme dokonce přes železný most. Nad řekou! A prý to není Vltava, ale úplně jiná řeka.
Ale tenhle pán jen sedí, nic neříká a prostě jen kouká z okna. Tak si říkám, že cizí dospělí jsou někdy dost divní. Zvlášť ti starší. Tváří se, jaká je to legrace jet na výlet zrovna parním vlakem, a potom se tváří jako děda Oldřich.
A vůbec, jsem rád, že jedu na výlet s mámou a s oběma sestřičkami. A že tam, kam jedeme, na nás bude čekat táta. Jsem náš a to je nejvíc.