Stvůra - napsala Jitka Zahradníková

Stojím na okraji skály. Dívám se přes propast, která mě dělí od pokračování mojí cesty, která se vine dál na vrcholu skály přede mnou. Propast je hluboká, na dně se v meandrech přelévá řeka. Dívám se na ostré hroty skal pode mnou, nikde žádná pěšina, jen nebezpečné průrvy. Dívám se na protilehlou skálu a je to totéž.
Dívám se zpátky. Mohu jít přece zpátky. Znám to tam, vím, jaké to je a jaké to bude. Znám to tam, ano, ale moje současné tělo to tam už nedává. Jasně dává najevo, že cesta zpátky znamená jeho smrt. Co nastane, když se obrátím zpět, je jasné. Tak že bych to přece jenom zkusila?

Vedle mě se objevují světýlka. Jsou se mnou stále, ale teď je vidím, štěbetají mezi sebou, pošťuchují se, chichotají se. Chvíli chodím po okraji skály a vybírám si první kroky. "Když se vydáš na cestu, cesta sama se objeví," slyším od houfu poletujících světýlek kolem mě. Tak jo. Držím se výčnělků skal a představuji si chladivou a osvěžující koupel v řece pode mnou. Jdu!
Rozplácneš se! Nezvládneš to! Jsi neschopná! Proč se o něco dál pokoušet? Kam a proč chceš jít dál? Na co?!! Ty hloupá, ubohá, neschopná, nechtěná. Vždyť se na sebe koukni, ubožátko... útočí na mě ten důvěrně známý hlas. Syčí, z huby se line známý puch, oči nenávistně a žlutě svítí. Jak dlouho jsme už spolu? Co je na tom hlase, na té stvůře, tak přitažlivého, že jí naslouchám a věřím jejím slovům?
Dívám se stvůře do krutých žlutých očí, z nasládlého smradu, co se jí line z huby, se mi dělá mdlo. Sama jsem si ji stvořila z myšlenek, kterým jsem uvěřila. Ano, ona je mým vlastním výtvorem. Doprovází mě od dob, kdy jsem poprvé ucítila tu strašnou zimu, tmu a beznaděj. Tehdy jsem zrodila tuhle stvůru. Už dlouho žiji to samé. Opakovaně, pořád dokola. Stačilo to. Už vím, že stvůru nelze zničit, boj a odpor ji posiluje. Je toho ještě mnoho, co budu muset překonat, cítím, jak mi v hrudi bije mé srdce a pokračuji v sestupu. Miluji Tě, říkám stvůře a dívám se jí zpříma do žhnoucích očí. Jsem celá zmáčená od slz, které se mi řinou po tvářích. Prosím Tě, odpusť mi moji nenávist a pomoz mi na cestě dolů, do hlubin, k řece.

Žádné komentáře:

Okomentovat