4. května 2017

Slunečnice - napsal Abraham Maurer

Vincent van Gogh
Jako socha uprostřed náměstí, němá a bez emocí jsem stála na ošoupaném stole. Z otevřeného okna ke mně proudil chladný ostrý vítr s pichlavým zápachem haagských ulic a potichu kolem mě šuměl. Svíjející se ve větru jako kompas bez severu a vyhlížející jako spousta lidí na jakési turistické akci - lidí různých barev, původu a výšek. Někteří - zvlášť ti staří trochu seschlí stejně jako mé listy, jež už pomalu ztrácely barvu, ale tak co byste chtěli od světa bez slunce!
Abyste se nezarazili, že svět neměl slunce... To ne. Jen pouze světnice Van Gogha, což ale byl můj svět. Vlastně jsem vám velmi podobná. Stejně jako lidé cestují ze země do země, já z květináče na květináč. Stejně jako lidé nasednou do letadla a odletí někam daleko, já se proměním v semínko a nechám se odvanout větrem. Bohužel, tentokrát jsem neletěla úplně dobrovolně. I přestože lítám ráda, nemám úplně v lásce náhlé lety oknem... Nu, a stalo se, že jsem takto letěla. Už posledních pár týdnu jsem si všímala rozčilení a zas náhlého smutku Vincenta, jež ho přepadával stejně často, jako mně opadávaly seschlé listy. Nevím, jestli Vincent byl tak zaneprázdněn, nebo přešel na myšlenku, že když mě namaluje, už nebudu potřebovat zalévat. Ale poslední dobou už se o mě jen zakopávalo, a tak nechápu, proč to poslední, co se mnou Vincent udělal, bylo právě to, že mě prohodil oknem. A za mnou následoval i můj obraz. Když jsem tak letěla vzduchem a dívala se na svůj obraz, přemýšlela jsem, proč lidé jako Van Gogh žijí dvojrozměrný svět, když žijí v trojrozměrném, a mohou myslet až ve čtyřech dimenzích. Když květináč se mnou dopadl, roztříštil se na tisíce kousků a hlína se po ulici rozlila jako krev z roztržené rány. Kousky mě se povalovaly jako vnitřnosti a obraz, jenž dopadl několik málo sekund po mně, tak obemkla hlína. Lidé spěchající za ničím běželi tam a zase zpátky. Jen jediný malý chlapec, jehož zrak padl na obraz ležící vedle mě se po nějaké chvilce tupého civění vytrhl z pevného stisku matčiných rukou a podivným krokem, jež připomínal klokana, ke mně prudce vykročil. Shýbl se nade mnou a upřel na mě své velké hnědé oči. Vzal neohrabaně obraz a uložil ho do košíku, jenž třímal v pravé ruce. Pak vzal jeden květ, strčil si slunečnici do kapsy ošoupaného sáčka, otočil se na podpatcích a vrátil se k matce, která už na něj volala a lákala ho na chléb s marmeládou...

Žádné komentáře:

Okomentovat