24. září 2017

Pevnost - napsal Yakeen

Pevnost Lusern
„Zasraný blechy.“ Zdenek Horák se na pryčně pevnosti Lusern neklidně převalil. Byla půlnoc 24. května 1915 a on netušil, že již za pár hodin by dal všechno zato, aby ho obtěžovaly jen blechy.
Další kousnutí ho definitivně probudilo a on se podíval ne protější kavalec.
„No jo vlastně, Pepik má do rána službu,“ napadlo ho a přetáhl si přes hlavu kousavou deku.
Narukoval před pár lety, aby se dostal do světa. Taky to chtěl ukázat Jarmile. Až se jednou vrátí domů do Prachatic, jako důstojník, bude jí mrzet, že ho odkopla. Bude mít krásnou uniformu, bude patřit mezi panstvo a jeho manželka bude z dobré rodiny. „Moje žena si možná u tý pitomý Jarmily nechá ušít šaty,“ napadla ho pomstychtivě, když s naivitou osmnáctiletého kluka podepisoval verbířskou smlouvu.
Pak na něj rok řval kaprál při výcviku. Německy a německy si z něj dělali vonuci i ostatní důstojníci. Když pak dostal befel, aby se hlásil do služby v Lusernu, byl rád, že pevnosti velí Čech. A ještě to jméno Nebesář. Jasně taky mluvil německy, ale to jako důstojník musel. Bylo příjemné slyšet, jak pucuje rakouský důstojníky.
„No ale jinak? Nuda. Sužby. Jídlo nic moc,“ psal domů mámě a tátovi.
Jednou na hlídce mimo pevnost slyšel italské vojáky, jak se pár metrů od nich, ale už v Itálii, zastavili na cigárko. Ti dva kluci spolu mluvili taky německy! Museli se narodit někde v okolí. Udělalo mu to v hlavě pořádnej guláš!
Co tady dělá on? Někdy ho tyhle myšlenky trápily víc než blechy. Taky mu nedaly spát.
„Do prdele,“ říkal si, „přece nenatáhnu brka za mocnáře, který mluví cizí řečí, v boji s klukama, který mluví taky tak.“
Když to probíral s Pepíkem, ten to viděl jasně.
„Na to se vyser, Zdeňku,“ říkal. „Vodkroutíme si, co jsme podepsali, a když to do tý doby nepovede aspoň ke kaprálskejm prýmkám, tak to balíme.“ Ještě že tu toho Pepu měl.
Pevnost Lusern

Ve 4.45 dopadl na pevnost první granát. A pak desítky dalších.
Zdenek se krčil na schodech věže C a v duchu se modlil za Pepíka, který byl nahoře.
Do koruny věže dopadl granát. Po schodech dolů se potáceli, plazili zranění, ohlušení vojáci. Pepík mezi nimi nebyl. Zdenek pro něj vyběhl. Další granát zabil i jeho.
A vzduchem letěly další.

Pevnost Lusern
Pevnost Lusern
Fort Lusern (Werk Lusern, nebo Campo di Luserna)
Itálie vyhlásila svému dosavadnímu spojenci Rakousko-Uhersku válku 23. května 1915 v 19,00 hodin. Hned následujícího dne ve čtyři hodiny ráno zahájily italské pevnostní i polní baterie ostřelování rakousko-uherských pevností uzávěrového postavení Folgaria-Lavarone (Sperre Folgaria-Lavarone). Werk Lusern byl umístěn uvnitř hraničního výběžku do nitra italského území, což mu sice (jako jedinému rakousko-uherskému fortu) umožňovalo italským bateriím do jisté míry odpovídat (italská děla měla větší dostřel než rakousko-uherská), tato vysunutá poloha jej však zároveň vystavovala ostřelování ze tří směrů současně. Během čtyř dnů jej tak zasáhlo přes pět tisíc střel ráží 30,5 cm, 28 cm, 21 cm a 14, 9 cm. Zásahy zabily 17 a zranily 27 příslušníků posádky, vyřadily tři ze čtyř dělostřeleckých věží, vážně poškodily zdi a stropy a zničily telefonní linky, uložené dva metry hluboko ve skále. Výbuchy těžkých granátů, otřásající betonovou konstrukcí fortu, znemožňovaly mužům spánek, zatímco kouř a prach z rozdrceného betonu a omítky jim ztěžovaly dýchání.
Velitel pevnosti nadporučík Emanuel Nebesář, zbavený možnosti konzultovat situaci s velením, se proto 28. května rozhodl kapitulovat. Navzdory nesouhlasu velitele přidělené pěší roty poručíka Schauflera (1. pluk tyrolských zemských střelců) dal vyvěsit bílou vlajku a chystal se i s mužstvem opustit pevnost. Bílé vlajky si všimli pozorovatelé sousední pevnosti Gschwent a informovali o ní nadřízené velitelství „Skupiny Ellison“ (Gruppe Ellison). Velitel skupiny plukovník ing. Otto svobodný pán Ellison von Nidlef nařídil okamžitě fortům Gschwent a Busa Verle položit přehradnou palbu mezi Lusern a italské pozice. Prostřednictvím spojky zároveň veliteli Lusernu jakoukoli kapitulaci zakázal. Bílá vlajka byla odstraněna, nadporučík Nebesář zatčen (zbytek války strávil u vojenských soudů stále vyšších instancí, aby byl nakonec zproštěn viny) a velení dočasně převzal poručík Josef Henrich Schaufler, 29. května povýšený na nadporučíka...
V průběhu června a července 1915 byla poškozená pevnost alespoň provizorně opravena, nicméně 15. srpna 1915 začalo italské ostřelování znovu. Dne 25. srpna 1915, po desetidenní dělostřelecké přípravě, zaútočily italské pěší brigády Ivrea a Treviso, společně s prapory alpinů Bassano a Brenta na polní postavení Basson, umístěné mezi fortem Lusern a jeho severním sousedním fortem Verle. Kromě jedné roty 1. pluku tyrolských zemských střelců bránila toto postavení ještě rota 3. praporu hornorakouských dobrovolníků (Oberösterreichischen Freiwilligen Jungschützen) a další domobranecké útvary tyrolských střelců (Tiroler Standschützen) ze Sterzingu, Merana, Kitzbühlu a Schwazu. Tito přestárlí, či naopak příliš mladí domobranci vydrželi ve svých zákopech bubnovou palbu nepřátelského dělostřelectva a odrazili čtyři opakované útoky italských elitních úderných jednotek. Opravená děla pevností Lusern a Verle položila do týlu útočících Italů palebnou přehradu, která jim zabránila ustoupit, takže dva prapory italského 115. pěšího pluku z brigády Treviso – včetně svého velitele plukovníka Rivieriho – padlo nakonec při rakouském protiútoku (provedeném osobně plukovníkem Ellisonem a několika důstojníky jeho štábu) do zajetí. Poslední pokus o dobytí pevností Lusern podnikli Italové v říjnu 1915. Dostali se až do pevnostního příkopu, nakonec však byli odraženi, a tím definitivně skončila jejich útočná aktivita v této oblasti. Až do května následujícího roku pokračovali pouze v dělostřeleckém ostřelování, které dokonalo zkázu přístupových komunikací a takřka znemožnilo zásobování pevnosti normálním způsobem. Posádka byla nakonec donucena prorazit z podzemního patra přes 400 metrů dlouhý přístupový tunel, jehož ústí leželo mimo dosah nepřátelského dělostřelectva. V období od května 1915 do května 1916 zasáhlo Werk Lusern 4 194 granátů ráží 30,5 cm, 28 cm, 21 cm a 14, 9 cm. V důsledku ostřelování a v bojích padlo celkem 135 příslušníků 6. praporu pevnostního dělostřelectva (132 zraněno) a 132 vojáků 1. pluku tyrolských zemských střelců (233 zraněno). Dne 15. května 1916 v 6.00 začala rakousko-uherská protiofensiva. Během několika dnů byla italská obrana prolomena a Werk Lusern se – společně s ostatními pevnostmi úseku Lavarone – ocitl v hlubokém týlu. Jeho dělostřelecká výzbroj byla demontována a společně s obsluhami přesunuta do frontových polních postavení… Zdroje: Vladimír Kupka - Opevnění na planině sedmi obcí (ATM 1, 2 a 3/2007) http://fortifikace.bloguje.cz/ www.moesslang.net







Žádné komentáře:

Okomentovat