O husičce, zajíci a kocourovi - napsal Petr Beneš

Naivní husička se zamilovala do pohledného mladého zajíčka. Pár dní na sebe koukali jako tele na nová vrata. Husička byla neposedná jako pytel blech a pořád se naparovala před zajícem jako páv. Zajíc tomu, co na mladé husy platí, bohužel rozuměl asi jako koza petrželi. A navíc byl švorc jako kostelní myš. A tak nebylo divu, že si mladá husička časem nabrnkla starého zazobaného kocoura. Byl sice slizkej jak had, smrděl jako tchoř, ale jinak se s ním měla jako prase v žitě. Zajíc mezitím brečel jako želva, kdykoliv si představil, jak ti dva spolu šukaj jako králíci.

Jednou se však provalilo, že starej kocour nejspíš krade jako straka. Když si pro něj přišli, koukal, jako by mu uletěly včely. Nejdřív na chlupatý řval jako pavián, ale když pochopil marnost svého počínání, sklopil uši a nechal se odvést v klepetech, jako když jde ovce na porážku.
Když ho zavřeli, husička se sice pár dní třásla jako ratlík, ale pak se oklepala a chtěla si znovu s vyjukaným zajícem pohrávat jako kočka s myší. To se ale přepočítala! Zajíc prohlédl, že husička má nejen hubu prořízlou jak pytel na zmije, ale navíc IQ houpacího koně. Nakonec jí řekl od plic, co si o ní myslí, a ona na něj zůstala koukat jako zmoklá slepice.
Na chvíli se živila nadějí, že to obvinění starého kocoura možná bude jenom novinářská kachna, ale pak pochopila, že kdo chce moc, nemusí mít nic.