20. června 2017

Den hrdinů - napsal Yakeen

Ilustrace: Satya V. Helusová
Marta je bohatá právnička a Pavel hrdý živnostník. Pavel vytváří umělecké povrchy stěn. Neopovažujte se ho nazvat zedníkem! Je to bohém, jehož práce zdobí domy, jako je ten Marty. Proto se potkali.
Marta chtěla mít na jedné stěně v obýváku zlatavě plastický pruh. Viděla to v Design and Home. Jasná, stručná objednávka. Profesionálně příjemný, sebevědomý hlas. Pavel byl na takové klienty zvyklý. Při hledání volného místa v diářích musela ustoupit ona. Pavel prostě po osmé večer nepracuje. Když asertivně vytrval na svém, Marta kapitulovala a souhlasila, že si pro jednou vezme práci domů. Pavel na oplátku přísahal, že do večera bude hotový.

Vilová čtvrť v Průhonicích v osm ráno působí nedělním dojmem i ve středu. Nikde ani živáčka. Pavel našel ten správný dům a to, že mu bránu dálkovým ovladačem otevřela štíhlá žena kolem čtyřicítky, spíš čekal. Marta nemarnila čas. Odvedla Pavla do obývacího pokoje a v časopise mu ukázala povrch, který chtěla a věděla i kam. Pavel se nehádal. Byl leden. Venku mínus dvacet. Měsíc, který není jeho práci příznivý a navíc s lidmi jako je Marta se nehádá. Oni platí. I za to, že mají pravdu. Vždycky.
Marta šla do své pracovny.Pavel do auta pro věci. Dům měl na novou dekoraci asi jiný názor. Začal se bránit. Spustil bezpečnostní ocelové rolety na oknech. Všechny najednou. Během pár vteřin byla v domě úplná tma. Pavel chvíli čekal a pak našel Martu v pracovně. Psala jako o závod. Monitor svítil do tmy.
"Mohla byste, prosím vás, zvednout ty rolety?" oslovil paní domu.
"Je, to jste hodnej, že jste tu," zvedla hlavu od počítače. "Zrovna jsme vás o to chtěla požádat. Já to neumím. Je to nastaveno automaticky. Víte, v tuhle dobu tu nikdy nejsem." Milý úsměv. "Ovladač je v technické místnosti."
Pavel se zhrozil. Považoval se za umělce a technikou snad až trochu pohrdal.
"No, zkusím to. Ale nic neslibuji."
Technická místnost připomínala řídící věž atomové elektrárny. U mnohých přístrojů se Pavel spíš jen dohadoval, k čemu slouží. Pro jistotu je nechal na pokoji všechny.
"Jestli si bez denního světla poradíte vy, tak já taky. Mám v autě reflektor," přišel jí říct za chvilku. "Dobře," utrousila roztržitě a psala dál.
Zapnul si reflektor a pustil se do práce. Teplý mramor na podlaze ho svedl k tomu, že si sundal boty a ponožky. Připadal si jako na pódiu, když tak tančil kolem zdi v záři světla. Dům vypnul podlahové topení. Šetřil. Byl tak naprogramován. Možná CHTĚL být protivný…
O hodinu později měl Pavel znovu ponožky, za další hodinu boty, a pak si pokorně oblékl vše, co po příchodu sundal. Za chvíli poté s vděčností přijal šálek horkého čaje a pozoroval, jak si Marta ve svetru a v čepici ohřívá ruce o druhý šálek. V těch tlustých podkolenkách a svetru vypadá jak na horách, blesklo mu hlavou, když šel znovu pracovat.
Teplota pokračovala v klesání. Martu Pavel potkal znovu za dvě hodiny. Ale to ho málem trefil šlak. Hledal po domě toaletu a šel za zvukem mumlání automatické pračky. Otevřel dveře do tmy a v druhém koutě proti němu, monitor ozařoval zespodu obličej Marty, mrtvolně modrým světlem. Seděla na pračce. Počítač na klíně.
"Proč sedíte tady?" zeptal se překvapený.
"Ta pračka hřeje!" odpověděla s hrdostí objevitelky. "V pracovně už se to nedalo."
Pavlovi na hlavě svítila čelovka, kterou si vzal na výpravu po temných chodbách domu. S Martou třásla pračka ve tmě koupelny. Začal se smát první. Ona se po chvíli přidala. Jak to bylo dál?
Možná Marta najednou dodala: "Víte, vysoudila jsem tenhle dům na mém exmanželovi před rokem a on mne prostě nemá rád." Pavel se možná zeptal: "Který z nich?" Ona řekla: "Oba." Ještě jednou se zasmáli a každý z nich si šel po svém.
Možná, že Pavel přistoupil k Martě a řekl: "A chcete zahřát?" A možná, že zapůsobila chemická reakce mezi vůní mužského potu a parfémem Givenchy. Co my víme? Jedno je jisté. Oba si poradili s výzvou jednadvacátého století. Přemohli techniku nejsilnější zbraní člověka. Přizpůsobili se. Hrdinové dnešní doby.

Žádné komentáře:

Okomentovat