Únos nevěsty - napsala Ivana Poláčková

Heather se procházela po zahradě se sklenkou šampaňského v ruce. Na tváři jí pohrával úsměv a čas od času otočila hlavu směrem k domu, kde se zábava rozjížděla naplno. John měl hromadu přátel a velkou rodinu, nicméně si většinu času vystačili bez ní. Znovu se jí v hlavě ozval ten dotěrný hlásek, šeptající, že svatba vlastně vůbec nebyla o ní a Johnovi. Byla to společenská událost a všichni se chovali přesně tak, jak společnost očekávala.

Lehce si upravila uvolněný pramínek vlasů a podívala se znovu do zahrady, kam se postupně vkrádaly stíny letního večera. Zkusila si vzpomenout na doby, kdy i ona měla něco jako rodinu. Ale pak myšlenky zase zaplašila. Bylo to dávno a Johnovi o téhle části své minulosti zatím ještě nic neřekla. Nechtěla otevírat staré rány. Jenže ten večer měl staré rány otevřít někdo jiný.
„Ahoj Jiskřičko.“ zašeptal zdánlivě odnikud.
Nelekla se, i když by si to možná přál. Ještě předtím, než se k němu otočila, na malou chvíli zavřela oči. Ten hlas měla vrytý hluboko do paměti, stejně jako obličej, který k němu patřil. Věděla, že jí nikdy tak docela neopustil a stále jí hlídá, i když zpovzdálí. 
„Přišel jsi mi pogratulovat?“ zeptala se, když se otočila a v prohlubujícím se přítmí očima našla jeho postavu. 
„Ne tak docela. Vím, že tady nejsem vítaný… Hanka našli včera mrtvého.“ Jeho hlas zněl chladně a profesionálně jako vždy. Heather vlastně nedokázala říct, jestli ho smrt jejich společného přítele a patrona vůbec nějakým způsobem zasáhla.
„To je mi líto.“ zamumlala po chvilce. Z dávno pohřbených vzpomínek se vynořila podoba staršího muže, který jí nahrazoval otce, učitele a dlouhou dobu i šéfa. „Co se mu stalo?“
„Zavraždili ho.“ Znovu ten ledově klidný, profesionální hlas.
Ucítila, jak se jí sklenka v ruce zachvěla. „To není možné. Nemohli ho najít.“ 
„Našli. A když našli jeho, znamená to, že ví taky o ostatních. A já nemůžu uhlídat všechny sám…“ Pauza na konci té věty nedávala moc prostoru pro představivost.
Heather chvíli zírala na jeho siluetu a pak se nejistě otočila k domu. Zábava probíhala bez přerušení, nikdo jí nehledal. Smutně se pousmála a jednou dlaní mimoděk sjela na břicho. Ještě nebylo nic vidět, ale za pár týdnů se jí pod šaty začne rýsovat těhotenské bříško. Měla už jiný život. A i když nebyl perfektní, byl její. Jenom její, bez politických rozhodnutí shora, bez tajemství a nebezpečí. Žila život, jaký chtěla dát i svému dítěti. 
„To po mě nemůžeš chtít. Skončilo to.“ zašeptala skoro bezmocně, ale jeho směrem se nepodívala. 
„Neskončilo a ty to víš. Nikdy se ti nepodaří se toho zbavit. Sice je nepoužíváš ale ty schopnosti jen tak nezmizí.“ zavrčel skoro podrážděně. Vždycky ho rozčilovalo, že se dokázala tak snadno začlenit mezi normální lidi, protože jemu tu možnost jeho tvůrci nedali. Záviděl jí a zároveň jí nenáviděl za to, že vůbec kdy uvažovala o průměrném životě. Když uviděl její mimovolný pohyb rukou, podrážděně zasyčel. 
„Tím, že se vyhneš odpovědnosti, to dítě neuchráníš. Ani nevíš, jestli v tobě neroste stejná zrůda, jako jsme my.“ Hned jak to vyslovil, ucítil prudkou ránu, která přišla jakoby odnikud a udeřila ho přímo na solar. Heather stála stále na stejném místě, ale ruka, kterou si před malou chvílí hladila bříško, byla teď zvednutá ve vzduchu se dvěma prsty nataženými směrem k němu. 
„Měl jsi pravdu, nejsi tady vítán.“ zavrčela skrz zatnuté zuby. 
„A přesto jsem přišel. A bez tebe neodejdu.“ zavrčel stejně vztekle zpátky a vyšel ze stínů. Poslední zbytky světla zatančily na jeho rudé kůži a daly mu tak ještě trochu víc démonický vzhled. „Nenechám tě tady, protože sama se jim nemůžeš postavit.“ Oči mu sklouzly k jejímu podbřišku. „Rozhodně ne takhle.“
Na příjezdové cestě před domem zaskřípaly pneumatiky několika aut. Heather poplašeně otočila hlavu směrem k domu a pak se stejně rychle podívala na rudého. Ten jen smutně přikývl. „Musíme pryč Jiskro.“
„Přivedls je sem?!“ Znovu zvedla ruku, ale dříve než stihla zformovat myšlenku, ucítila jeho horké dlaně na bocích.
„Nechápeš to. Přišli by tak jako tak. Mají rozkazy od senátora zbavit se nás všech dřív, než začnou prezidentské volby. Nikdo z týmu toho grázla nechce, aby tohle vyšlo na světlo zrovna ve chvíli, kdy má klíčky od Bílýho domu už skoro v ruce. Hank byl jenom začátek.“ 
Díval se jí nelidsky modrýma očima zblízka do těch jejích a ona v nich poprvé za celé ty roky viděla strach. On, kterého stvořili jako dokonalou zbraň a zabijáka, muž který se dokázal díky svým schopnostem dostat kamkoliv a zabít kohokoliv, se o ni bál. 
Chtěla něco říct, ale její větu přerušily první výstřely. Zkusila se mu vytrhnout a otočit se směrem k domu. Uvnitř byl její manžel a otec jejího dítěte. Jediná její naděje na normální život, rodinu. 
„Je po všem Heather. Normální život není pro stvoření jako my.“ řekl, jako by jí dokázal číst myšlenky a ani na moment nepovolil své sevření. 
Rusovlásce vyhrkly do očí slzy. Slyšela křik lidí, rozbíjené sklo, střelbu. Sen o jejím vlastním světě se hroutil a znovu zůstával jen ten svět, do kterého byla stvořena. „Odnes mě odtud.“ zašeptala zlomeným hlasem.
Muž za jejími zády jen přikývl a přivinul si plačící ženu na hrudník. „Pomstíme se jim za to, co udělali. To ti slibuju.“ zašeptal jí do vlasů.
Na ztemnělé zahradě se na docela malou chvilku objevil ohnivý záblesk. Oba zmizeli dřív, než žoldáci v domě dokončili krvavou práci.
Druhý den ráno všechny noviny psaly pouze o volební kampani senátora Douglase a jeho vysokých šancích usednout v Oválné pracovně. Zprávu o masakru na svatební hostině otiskl jen jeden nepříliš seriózní plátek na poslední straně zhruba týden poté. Titulek hlásal, že nevěsta, pětadvacetiletá Heather S. zůstává po tragické události nadále nezvěstná. 



Kdo je  Heather S.
Vždycky byla hlavička. Číst a počítat se naučila už v pěti letech, v šesti řešila složité matematické rovnice a pronikala do tajů fyziky a chemie. V sirotčinci si s ní nevěděli rady, o geniální děti tam nikdo nestojí. Proto s našením uvítali vládní program pro mimořádně nadané děti. Co na tom, že holku zavřou do nějakého podzemního komplexu a budou s ní dělat pokusy. Malá Heather tak ve svých sedmi letech zmizela z povrchu země. Dostala pracovní jméno "I-7" a jejím úkolem bylo neustále trénovat své schopnosti.
Pár měsíců před uzavřením komplexu si jeden z výzkumných pracovníků poznamenal. "Díky zvýšené mozkové kapacitě bez větší námahy dokonale ovládá prostor kolem sebe. Pouhou myšlenkou zvedne i předměty násobně těžší než ona sama. I-7 nicméně začíná vykazovat znaky agresivity a nebojí se využít své schopnosti k fyzickému útoku."
Bylo proto neuvěřitelné, že po uzavření projektu zůstala Heather "zapomenutá" v komplexu. Nikdo nepovažoval za důležité starat se o ni i nadále. Hlavně tu malou zrůdu nepustit na denní světlo ať si tam dole klidně pojde. To Hank jí našel a vychoval.
Když se o pár let později objevila skupina vědců, kteří se nebáli hrát si na bohy, pochopil, že je třeba proti jejich výtvorům bojovat stejnými zbraněmi. Heather byla podstatnou částí jeho arzenálu.

Žádné komentáře:

Okomentovat