To je zpráva pro tebe - Yakeen

Ilustrace: Satya
Ty víš, že jsem se nebál. Ve dvanácti je to jinak. Vlastně jsem byl nadšenej. Prostě Honzovo táta měl doma bouchačku! Taky to byl zedník, co stavěl krby. Taky hodně pil, zvlášť, co mu umřela žena a Honzovi máma. Často nebyl doma. A jednoho dne pistoli nezamknul. Nebo jenom Jan v pusté samotě domova dorostl do odvahy otevřít skříň v ložnici a na jejím dně si ji vzít? Nevím. Ale když jsem zazvonil u dveří jejich rodinného domku, musel mne předtím z okna vidět. Dveře se okamžitě a rázně otevřely a já zíral do hlavně pistole.
Ráže 7,65 není žádný kanón, ale zblízka tak vypadá. Byl jsem kluk a okamžitě jsem skočil do hry. Pár vteřin na to jsem měl pistoli u hlavy. Musel jsem si kleknout na kolena. Pak přišel rozkaz: Řekni: Jsi velký náčelník a já tvůj otrok!
Myslel jsem si: Počkej, to si vypiješ! Ale naoko zkroušeně, s rukama sepjatýma jsem prosil: Ó velký náčelníku, prosím nezabíjej nevinného otroka. A číhal. Honza se rozchechtal a já po něm skočil.
Po chvíli přetahování, válení se po zemi a kroucení pistolí i rukou nakonec zbraň pustil. Byla moje. Role se vyměnily. Seděl jsem na Honzovi, dával mu válečky. U hlavy držel zbraň.
Řekni: Ó mocný padišáhu, jsem jen prach u tvých vznešených nohou. Zúročil jsem čtení Mayovek.
Co je to pádišáh? vypadl na chvíli Honza z role.
Šáh, co poroučí ostatním šáhům, podělil jsem se o dějepisné znalosti.
Aha. Tak dobře. Jsem jen prach u tvých nohou, vznešený PIDIŠÁHU... A proradný Jan využil mé nepozornosti při poučování a vzepnul se do oblouku svých 150 centimetrů. Přepadl jsem dopředu, chvíli mu seděl na obličeji a litoval, že se mi nechce prdět. To bývala při našich rvačkách povolená a respektovaná zbraň.
Chechtali jsme se a váleli na dlaždičkách chodby.
Nadšeně jsme prohlíželi a objevovali pistoli.
Když jsem zatáhl za její horní část, popojela dozadu. V oválném okénku na boku zasvítil žlutě náboj. Byla nabitá! Paráda. Takový to je, když je ti dvanáct!
Vystřelíme si! Betonová kotelna 3 x 3 metry ve sklepě se nám zdála jako výborné místo a vzápětí jsme i vymysleli, jak to zařídit, aby nám po střelbě zůstal i projektil a ne jen prázdná nábojnice. Před kotel ústředního topení jsme postavili špalek a na něj plechovej kýbl. Předpoklad byl, že když vystřelíme zblízka do kýble, kulka prolétne dovnitř, zarazí se o druhou stranu a spadne na dno.
Byli jsme prostě děti.
Výstřel nás v mrňavé kotelně ohlušil. Než kulka skončila svou cestu neznámo kde, mnohokrát se odrazila od kovových rour a betonových stěn. Hvízdala nám kolem uší a těl.

Když jsem Honzu po 38 letech vypátral, abych ho pozval na oslavu kulatých narozenin, nad hlavou mu znova létaly kulky. Kulky složenek, účtů a vymahačů střílených z pistole exekutora.
Tiskl se k zemi prázdné garsonky. Bez ženy, dětí, domu, auta a firmy.
O to všechno přišel.
Upracovanej chlap v montérkách, co i v neděli dělá do večera a pak jde na pivo. V každodenní bitvě nemá čas zvednout bílou vlajku. A možná ji ani nikdo nechce vidět. Přecenil vlnu, na které se jeho firma kdysi zvedla. Mercedes na leasing. K němu krásná manekýnka, Benátky… Faktury po splatnosti, dluhy… Ty víš, jak jsem mu rozuměl.
Objal jsem ho. Pořád je to on. Pokousaný neúspěchem. Otlučený vlastními soudy. Shrben vinou a unaven pronásledováním. Krčí se v pitomé hře na schovávanou, kterou pro něj nedovedu odpykat. Ve stýskavém cizím městě. Zapomenutý, jak kulka ve sklepě domu po rodičích, který mu už dávno zabavili.
A tak Tě prosím: Ty, který odkláníš hlavně od našich hlav, ty který na naše hlavy míříš, prosím pomoz mu. Vím, že to dokážeš. Od mé hlavy jsi jich tolik odklonil.
Pomoz mu. Je-li to vůle Tvá. Amen...

Další práce autora na: http://yakovo.blog.cz/

Žádné komentáře:

Okomentovat