3. května 2017

Probuzení Perchty z Rožmberka - napsala Lucie Urváková


Co se to tady děje? Tolik hluku, až mne to doopravdy vzbudilo. Nevěřím svým očím. Venku se pohybují čarodějnice, bezhlaví rytíři, kostlivci… Ti všichni se svítilnami a loučemi chodí okolo mého hradu, tančí a veselí se. Takovou bujarou oslavu jsem za posledních 300 let nezažila.
Po chvíli se osměluji a vystupuji ze svého obrazu, abych se k nim připojila. Jsem zvědavá a zároveň se těším. Čarodějnice a bezhlavý rytíř si mne chvíli prohlížejí a obdivně kývou hlavou.

„Jsi tak sněhově bílá i v tomto pochmurném počasí, jak to děláš? Takhle zajímavou bílou paní jsme doposud neviděli.“
„Já jsem Perchta z Rožmberka,“ představuji se.
„Opravdu máš velmi propracovanou masku. Určitě by z tebe ve starověku měli strach,“ říkají další, kteří mají jakési upnuté kalhoty a krátké, divně střižené rubáše. Jsem z toho celá nejistá, takovéto legrační hábity jsem nikdy v životě neviděla.
Procházím se po hradbách a nasávám atmosféru oslavy, která mi připomíná mládí, kdy se na našem hradě konaly podobné slavnosti.
Začíná svítat. Je pomalu čas se vrátit. Najednou se ke mně rozběhne mužík v legračním hábitu a chytí mne za ruku. „Krásnější ženu jsem v životě nepoznal, rád bych s tebou strávil zbytek života,“ vyznává mi lásku.
„Chce se ti za mnou do obrazu?“ ptám se ho zdvořile a vstupuji do svého rámu. Vyděšeně křičí a letí pryč.

Žádné komentáře:

Okomentovat