15. května 2017

Můj nejzajímavější zážitek - napsala Pavla Kolářová

To je taková neoblíbená hra, kterou nutím studenty na začátku školního roku, aby se rozmluvili – anglicky k tomu všemu. Vrhají na mne vše říkající pohledy: A proč? Probůh, to už jí nic trapnějšího nenapadlo? Ježišmarja, co to je za blbost?
Tak dobrá, první fázi odporu jsme už překonali. Přitvrzuji: váš příběh musí být zajímavý, pokud možno v angličtině a musí obsahovat následující slova – banka, krokodýl, žluté plavky, lékárna a dopravní nehoda (taktéž v angličtině).
No to bude masakr, pomyslím si, ale kupodivu tváře některých studentů se rozjasňují.
Konečně se mají čeho chytit. Chtěla příběh – má ho mít!

Aby to snad nevypadalo, že se z tohoto nelehkého úkolu chci nějak vylhat okecáváním daného tématu tak nějak kolem a pak dokola, musím uvést věci na pravou míru.
Celý svůj život řeším nějaké zásadní dilema: která knížka je na dovolenou nejlepší (pro jistotu si tajně zabalím tři), který způsob úpravy králíka je nejchutnější (nakonec si vytisknu z internetu hned pět receptů a z každého použiju něco – výsledek může být někdy i docela zajímavý) nebo které boty ve velkém obchoďáku jsou nejslušivější a zároveň nejpohodlnější (zlaté časy byly v dobách, kdy měl člověk na výběr pouze ze dvou typů bot a nakonec si koupil prostě ty, které mu seděly) a tak dále.

Takže ´můj nejzajímavější zážitek´. No to je těžký. To záleží na úhlu pohledu. Třeba kdybych měla poslat některé své zážitky do televizního pořadu Největší trapasy, hned by se pár zajímavých kousků v mém osobním archivu našlo: například to, že si pletu paraglading a windsurfing.
Jeden rodinný známý na návštěvě vyprávěl poutavou historku o tom, jak se učil surfovat na Slapech. Asi jsem chvílemi nedávala pozor, protože jsem zabila pointu jeho příběhu svou inteligentní otázkou. „No jo, ale jak ti to mohlo létat, když na Slapech nejsou žádné kopce?“
Možná bych mohla přidat k dobru zajímavé momentky z různých oslav – například vánoce, to je hotová plejáda zážitků. Třeba tenhle: v dobách, kdy ještě kazetový magnetofon byl nedostupný artikl z kapitalistické ciziny, otec přinesl domů pod rukou získaný přístroj značky SONY. U slavnostní štědrovečerní večeře pojal pošetilou myšlenku, že si průběh večera nahrajeme na kazetu, zřejmě aby s pýchou předvedl, že ta úžasná bedýnka umí také nahrávat zvuky. Nechtěli jsme mu zkazit radost a tak jsme se u večeře chovali naprosto vzorově a vedli jsme jen samé duchaplné hovory až do momentu, kdy někdo jako na potvoru rozlil červené víno po celém svátečním ubrusu. Z památné autentické nahrávky se ozývají výkřiky typu – „podívej se na moji blůzu ty......., hlavně ať to nesteče na koberec – pozdě...... cože? Vypněte už sakra někdo ten krám a dejte ho pryč....“
No, pořád se svým výtvorem nejsem moc spokojená. Chtělo by to nějakou moudrou myšlenku nakonec. Zde bych si dovolila zcizit citát své dcery z dob, kdy jí byly tři roky a kousek (někde mám přesně zaznamenané datum), která pronesla nad talířem švestkových knedlíků zásadní životní pravdu: „Někteří lidé mají pecku a někteří nemají.“
V tom je asi jádro pudla, někteří lidé mají nejzajímavější zážitky a někteří se nejsou schopni rozhodnout, co je pro ně vlastně nejzajímavější. Momentálně asi to, že jsem vůbec splácala dohromady tento text.

Žádné komentáře:

Okomentovat