Morální dilema – napsal Jiří Hlach

„Olgo, musím ho ve čtvrtek po velké vizitě propustit. Medicínsky je plně schopný transportu na Pankrác.“
„To znamená, že zítra nebo ve středu musí jít.“
„Zítra. Pokud tedy...“
„Kolikrát jsme to řešili… a já pořád nevím. Chci věřit, ze musíme. I v mém senátu by za pouhý pokus o přechod hranice v kriminále zčernal. A když mu k tomu v Praze přidají protistátní činnost v organizované skupině, skončí jako Horáková. Jsme pro něj jediná naděje…“
„Ale jedinou nadějí jsme i pro naše děti. A když se něco podělá… Nevím, co je víc: postavit se zlu anebo zlo přijmout jako nutnost?“

„Být či nebýt. A léčit pro šibenici? Zkurvená doba. Říkal mi, jak dostal echo, ze po něm komunisti jdou a v posledním okamžiku se rozhodl odejít. Prý už byl skoro na druhé straně, když oni začali střílet. Tak se leknul, až dostal infarkt. Měl štěstí, ze ho hned našli a přivezli k nám. Prý jim národní socialisti obzvlášť leží v žaludku.“
„Táta ho znal z parlamentu. Byl zvolenej za Pardubice.“
„Ale když ho znovu chytnou... Jim i němý zazpívá...“
„Zadržení, výslechy, soud a léta zničeného života, ale i tvého a našich děti. A zato uranový průmysl získá dalšího stachanovce schopného plnit normy na 600% po celých 48 hodin denně.“
„Šílená představa.“
„Titulky v novinách: Doktor podvedl dělnicko-rolnickou třídu i pracující inteligenci. I v bílém plášti může číhat nepřítel, buďme bdělí. Paní učitelka to bude jistě ráda a s neskrývaným potěšením předčítat i našim dětem. Nikdo vám nepodá ani ruku, všichni se budou bát.“
„Oli, já mám strach.“
„Já hroznej, Jeníčku... Pořád na to myslím. Ale když to neuděláme, budeme celý život vědět, že jsme mohli, měli a neudělali nic... Řekni mi radši ještě jednou, jak to máš vymyšlený.“
„Zítra mám příslužbu a budu dělat večerní vizitu. Sám. Večer chodí většinou jenom doktor. Při ní mu vezmu civilní šaty. V lékařském kufříku, zatím mi ho nikdy neprohledávali. Bude mít půl hodiny na to, aby se převlékl a vylezl z okna na přistavený žebřík.“
„A zvládne to?“
„Musí, jde mu o život. Jakmile sleze, žebřík schová zpět do kolny vedle budovy. A počká na místě, které jsem mu ukázal. Tam ho vyzvednu, až pojedu z práce domů. Kabát, sako a těžké boty bude mít v autě. Přes vrátnici si bude muset lehnout na zadní sedadlo. Vrátný z kukaně mne jenom zdraví. A ve tmě nemůže nic vidět.“
„A pak?“
„Pak ho odvezu kousek k hranicím, před místo, kde ho čeká převaděč. A vrátím se domů. Z Písku je to tam asi 60 km. Doma bych měl být tak o tři hodiny později než normálně.“ „Budu na tebe čekat, stejně bych neusnula.“
„Okno z jeho pokoje je do míst, kde nic není. Nevidím žádný důvod, aby tam večer někdo byl. Žebřík tam přistavím sám chvilku před visitou. A jakmile bude v autě, je skoro jisté, ze to vyjde. Červený kříž za oknem nám dává free ride. Na jeho zmizení by měli přijít až ráno a to už budu dávno u tebe v posteli.“
„Dobrý plán. Myslels´ na vše.“
„Olgo, nemůžu to neudělat, styděl bych se celý život.“
„Oba bychom se styděli. Pomoz mu, Honzo. Vyjde to, zítra přejde. A třeba to pomůže, aby v tom naše děti nemusely žít věcně.“

Žádné komentáře:

Okomentovat