19. května 2017

Konec Cesty - napsal Yakeen

Satya
Jsou různé rukavice. Vzpomínám si, jak jsem jako dítě byl fascinován řidičskými rukavicemi mé mámy. Byly z tenké bílé kůže, hřbety rukou nechávaly holé, ale zapínaly se páskem přes zápěstí. Měly také spousty dírek různých velikostí na kloubech prstů. Vypadaly velmi nóbl.
Máma auto neměla. Ale táta, kterého jsem vídal o víkendech, ano a na nóbl věcech si zakládal. Rukavice tak tajemným způsobem odkazovaly na dobu, kterou jsem si nepamatoval. Na dobu, kdy byli spolu a dávali si dárky.

Někdy jsem mámu poprosil, aby si je oblékla. Byl to obřad, měla v té době už asi pár kilo navíc, a tak když se do nich narvala, z ozdobných otvorů ji vylézaly růžové bochánky kůže. Asi i na ni měly nějaký magický vliv. Byla ráda, když je mohla sundat.
Podobným způsobem se do rukavic rve můj brácha. Nevím, jestli to je nějaká dohoda mezi majiteli kabátů z velbloudí srsti, ale asi k takovému převlečníku patří o číslo menší rukavice z kvalitní lesklé, černé kůže. Někdy se ho musím zeptat, jestli je má vždycky naruby, když se z nich svlíká.
Já mám rukavice z tržnice. Jsou obrovské, pletené a vevnitř s flísem. Vklouzne se do nich jako nic a když je chci sundat? Stačí zatřepat rukou. Házím-li sněhové koule našemu psíkovi, musím je dát pak na kamna. Snadno nasáknou. I můj život doma v Čechách je takovej.
Po dekádách urputného snažení jsem dobrzdil na volnou plandavost. Opustil jsem vnější formu blýskavé tuhosti a dospěl k všeobjímající měkkosti. A že ke mně snadno proniká vnější svět? Však ono to uschne. Snad proto se nám se ženou tak lehce cestuje. Setřepeme tuhle rukavici, obnažíme se zkušenosti a jdeme se osahávat, dotýkat a hladit s tím světem za humny našeho doma.
Podobně je tomu při návratu. Vklouzneme zpátky do měkka chlupů našeho psíka Káji, do útulnosti malého domku a objetí přátel.
Pravda, letos po návratu z Indie, bylo naše domabytí trochu omrzlé. Museli jsme domek vyhrabat ze sněhu a rozmrazit. Ale už je zase teplíčko. Namožená záda mi správně připomněla, že všechny ty konce malých cest vedou v konečném součtu ke konci té velké Cesty.
Já vím, že se to nenosí. Mluvit v době motivačních kurzů a viagry o překročení horizontu, druhé půlce, o tom, že: je čas rozmetávat kameny a je čas ty kameny sbírat". Ale moje pletená rukavice prostě nepotřebuje být cool.
Vlastně si z celé duše přeju, abych až přijde ten opravdový Konec Cesty, byl schopen ji snadno setřást. Abych se mohl nahý spojit s nahotou bytí, bez všech rukavic a napořád.
Ale teď si ji ještě nějakou dobu nechám. Je v ní teplo a měkkoučko.

Kurzivou cituji Jaromíra Nohavicu: Sudvěj


Další práce autora na: http://yakovo.blog.cz/