14. května 2017

Jogging - napsala Pavla Kolářová

Tady to naštěstí vypadá docela rovně. No, občas tu a tam nějaká prasklina na cestě, ale to snad bude v pohodě. Naštěstí nikde nikdo v dohlednu – co více si přát.
Daleko přede mnou se míhají dvě barevné tečky, jedna v červených a druhá ve fialových teplácích. Jak jim závidím, že uhání tak bezstarostně a lehce.
Pozor, támhle se blíží pes. Co je to za rasu? Malý bílý chundelatý s hnědými a černými skvrnami. Tipovala bych, že máma pudlice se někde zapomněla s příbuzným Jacka Russela. Hele, pejsku, jestli máš nějaký pud sebezáchovy, tak běž raději jinudy. Uf, to bylo o fous, hodný pejsek.

Jauvajs, není už tady někde nějaká lavička? No bezva, až támhle asi tak deset kilometrů daleko. A hned na té vedlejší sedí nějaká zamilovaná dvojice, tak to raději nebudu vyrušovat. Jenže kde vzít nějakou volnou? Kam všechny zmizely? Tady se snad kradou už i lavičky.
Sláva, támhle za tím keřem by to snad šlo. Honem než mi ji někdo vyfoukne. Ono se řekne honem, ale tedˇ přichází můj neoblíbený úsek – pod asfaltem se tu vinou kořeny stromů jako klubko vypasených hadů. A nyní další nástraha.
Zprava psí hromádka a zleva zvlněný povrch, tak to asi nedám, leda po trávě, teda jestli se nepřizabiju o obrubník. Konečně zasloužená lavička v příjemném stínu pod stromem.
Z dálky se ozývá křik dětí a poštěkávání rozdováděných psů, občas se kolem ladně mihnou červené a fialové tepláky a křiknou: „Čau mami, neulejvej se!“
Přes cestu se vinou krvavé potůčky ploštic ruměnic. Vítr odnáší chmýří pampelišek. Stromy si pořídily různobarevný melír. A slunce rozdává z posledních zásob teplého počasí.
Inu babí léto.

Žádné komentáře:

Okomentovat