21. května 2017

Bratrská láska - napsala Diana Míčková

Chtěl bych vám vyprávět o svém mladším bratrovi Ábelovi. Řeknete si, že to bude zase jeden z těch příběhů, kterých jste už slyšeli stovky, o sourozenecké lásce nebo nenávisti, o závisti a zášti, o pochopení a odpuštění.
A já vám řeknu, že ano, máte pravdu. Jistě ten příběh znáte. Ale já vám nechci vyprávět příběh, neboť to již za nás dávno udělal někdo jiný. Chtěl bych vám jen něco povědět o svém bratrovi. O tom, jaký byl a kým se stal. A protože je dávno mrtvý, možná také o tom, kým se nikdy nestal, nebo kým by mohl být.
Ábel mi připadal zvláštní, už když se narodil. Možná to bylo tím, že jsem do té doby nikdy neviděl tak malé dítě, ale vzpomínám si, že mi připadal jako něco vzácného a křehkého, něco, co musím střežit a bránit. Od první chvíle jsem byl strážcem svého bratra.

Ábel byl vždycky trochu jiný než ostatní členové naší rodiny. Jako by byl tak nějak – čistší. Naši rodiče byli vyhnáni z ráje, jak každý ví, a já se narodil krátce poté s chutí zakázaného ovoce a trpkostí pochyb v ústech, stejně tak jako naše sestra, mé dvojče – počkat, nepamatujete si snad, že bychom měli sestru? Ale no tak, měli byste lépe číst a více se ptát, museli jsme přece mít sestru, jinak by tady nikdo z vás nebyl.
Ábel byl miláčkem Adama a Evy, Ábel byl tím nejposlušnějším synem, Ábel nikdy nekladl zbytečné otázky, Ábel nikdy nepochyboval o Bohu. Ábel zkrátka strážce potřeboval. Protože byl tak čistý a nevinný, že pokud jej nikdo nehlídal, vždycky ve své naivitě vyvedl nějakou strašnou hloupost.
Vždycky se bláznivě vrhal do nebezpečí, jako by mu rodiče nevyprávěli o nástrahách světa za zdí Edenu, vydával se mnohem dál, než kde to bylo bezpečné, s důvěrou se vrhal vstříc výzvám, jakkoliv to bylo riskantní - a já byl vždycky ten, kdo jej musel tahat z kaše, kdo kvůli němu musel překračovat vytyčené hranice, protože Ábel by se překročit jakýkoliv zákaz nikdy neodvážil – ale já to pro svého bratra dělal rád. Protože jsem si tenkrát bláznivě myslel, že mi za to budou přičteny zásluhy, že mne rodiče budou milovat jako Ábela, že mne Ábel bude milovat stejně jako svého Boha.
Vždy, když hnal svá stáda do hor, poskakoval vedle nich a prozpěvoval si, a na nejvyšší hoře pak s úsměvem na rtech obětoval svému Bohu, hlavu čistou a lehkou jako pírko, jako by nic nemohlo vyrýt vrásky na jeho čelo, jako by nezdědil vzpurnost Evy ani liknavost Adama, kterých já měl plnou hlavu, jako by mezi nás ani nepatřil. Obdivoval jsem svého bratra. Koutkem srdce jsem chtěl být jako on, ale zároveň jsem byl ochoten dát cokoliv za to, abych nebyl ani trochu jako on.
Jednou jsem ho vzal na místo v horách, které neznal, a které bylo tak krásné, že jsem je chtěl svému bratrovi ukázat. Řekl jsem, že to bude naše tajné místo, že o tom neřekneme ani naší sestře, kterou jsme si neustále snažili předcházet, a vyzval jsem jej, aby tam šel se mnou. Varoval jsem ho, že cesta nahoru je kluzká a kamenitá, ale Ábel mne jako vždy neposlouchal, rozběhl se napřed a řekl: „Bůh mne ochrání.“
Volal jsem na něj, ale zmizel za ohbím cesty, a už jsem na něj neviděl. Až po chvíli ticho prolomil výkřik, který se ozvěnou odrazil od skal. Rozběhl jsem se směrem, kterým zmizel Ábel, několikrát jsem cestou upadl a nemohl chytit dech, ale nikde jsem svého bratra nemohl najít.
„Ábeli, ozvi se!“ volal jsem na něj. „Tady!“ uslyšel jsem nedaleko od sebe. Zjistil jsem, že můj bratr, jak tak samozřejmě ve svém nadšení běžel napřed a nenamáhal se na mě počkat, spadl do prohlubně mezi skalami. Kromě pár odřenin se mu nic nestalo, ale přestože prohlubeň nebyla velká, byla příliš hluboká na to, aby se sám mohl vyškrábat nahoru. Podával jsem mu ruku, ale nedosáhl jsem na něj.
„Vydrž, něco vymyslím!“ zavolal jsem. Někde se mi podařilo uříznout ze stromu dostatečně tlustou a velkou větev, abych s její pomocí Ábela vytáhl na rovnou zem. Můj bratr se vyškrábal na cestu, usmál se na mne tím svým zářivým úsměvem, poplácal mne po zádech a řekl – teď se podržte: „Díky Bohu.“
Neřekl: „Díky, Kaine,“ ale „díky Bohu“. Jako vždycky.
Doma to vyprávěl u večeře, nadšeně přitom gestikuloval rukama a říkal: „Kain měl strach, ale já mu říkal, že Bůh mě zachrání. A zachránil. Věděl jsem, že se nemám čeho bát.“
Matka kroutila hlavou, otec jej pochválil za jeho víru a dokonce i naše sestra - mé dvojče - na něj hleděla obdivně. Tu se ke mně Ábel otočil a já měl pocit, že konečně vidím v jeho očích obdiv ke staršímu bratrovi, ale Ábel s úsměvem řekl: „Dnes jsi na vlastní oči viděl, že nepotřebuji ochránce, Kaine. Mne ochrání Bůh.“
Usmíval jsem se a pokyvoval, ale placka, kterou jsem žvýkal, se mi v ústech přeměnila v bláto.
„Jak si přeješ,“ zamumlal jsem. V ten den jsem pochopil, že veškerá moje snaha byla zbytečná. Ať bych pro něj udělal cokoliv, pro Ábela by to nikdy nebylo dost. Nenáviděl jsem jej za jeho sobectví a nenáviděl jsem jej za jeho důvěru v Boha, jemuž jsem já nevěřil, a o němž jsem pochyboval. Mě nikdy nezachránil.
Ještě se ptáte, zda-li to mohlo dopadnout jinak? Ano, zabil jsem ho. Přiznávám.

Jednoho dne, mnohá léta po tom, jsem nalezl Ábela v horách, zraněného smečkou vlků, která napadla jeho stádo, jež se snažil bránit. Chtěl jsem mu pomoci. Vážně jsem chtěl.
Když jsem tam viděl svého bratra, jak tam leží v krvi, srdce se mi téměř zastavilo. Stál jsem nad ním a chtěl jej vzít do náručí a odnést domů, poznal jsem, že jeho zranění nejsou smrtelná, že naše matka a sestra by jej jistě zachránily. Ale neshýbl jsem se k němu. Díval jsem se na něj a nenáviděl jsem jej, nenáviděl jsem jej i jeho Boha, a v tu chvíli jsem mu přál, že jednou mu něco neprošlo, že jednou se k němu jeho milovaný Bůh otočil zády, a zbyl jsem tu jenom já. To já měl moc nad jeho životem a smrtí. Ábel otevřel oči a zašeptal: „Tak přece tě Bůh ke mně přivedl.“
Nechápal jsem. „Kde je teď tvůj Bůh?“ vyštěkl jsem. Neodpovídal.
„Nikdo tady není, bratře. Jen ty a já.“
„Je mi tě líto, Kaine,“ zašeptal Ábel. „Nic jsi nepochopil.“
Do očí mi vstoupily slzy nenávist a vzteku. A lítosti.
„Ale ano, právě že jsem pochopil,“ řekl jsem naprosto klidně. „Já nepotřebuji, aby mi někdo našeptával. Nepotřebuji nikoho.“
Sklonil jsem se nad svého milovaného mladšího bratra a přiblížil své rty tak těsně k jeho uchu, jak jen to šlo, abych se ujistil, že mne dobře uslyší.
 „Tak běž za tím svým Bohem,“ řekl jsem, vytáhl zpoza opasku svou dýku a vrazil ji svému bratrovi do hrudi až po rukojeť.
Plakal jsem. Nenáviděl jsem ho jako nikoho jiného na světě, přál jsem mu, aby na vlastní kůži okusil svět, který ke mně byl vždy tak nespravedlivý – a přece jsem mu ještě v tu chvíli záviděl. Záviděl jsem mu jeho víru. Záviděl jsem mu takový konec. Záviděl jsem mu takového bratra. Vždyť jsem to byl já, kdo jej poslal k jeho Bohu dříve, než o něm začal pochybovat, dříve než poznal odvrácenou stranu světa, dříve než se stal tím, kým jsem se stal já – přece jsem naposledy svého malého bratra ochránil.
Když se mne pak ptali, kde je Ábel, odsekl jsem: „Jsem snad strážcem svého bratra?“ Už jsem nikým takovým nebyl. Bůh mne za můj čin náležitě potrestal. Byl jsem vyhoštěn ze země, stal jsem se psancem, stal jsem se navěky poznamenaným – a nemohl jsem být zabit, protože zatímco Ábel dlel u svého Boha, já musel zůstat na zemi a myslet na Ábela.
Můžete si o tom myslet, co chcete. Nenáviďte mne. Odsuzujte mne. Pohrdejte mnou, jak je vám libo. Ale Ábel je mrtev, vzpomínáte? Svědomí vás všech vede ke mně. Protože všichni jste moji potomci. Všichni jste bratři.

Žádné komentáře:

Okomentovat