28. dubna 2017

Svatý muž na Václavském náměstí - napsala Satya V. Helusová

Satya V. Helusová
Žena, která procházela kolem, se podívala na svůj odraz do velké, zářivě čisté, skleněné tabule. Kolem byla takových tabulí spousta. Výlohy zrcadlily sochu jezdce na koni, míhala se v nich projíždějící auta a desítky lidí procházejících kolem. Obrazy se vlnily a prolínaly.
Oči ženy spočinuly na odrazu muže, který byl téměř nahý. Seděl na zemi a… zarazila se. Litovala ho?
Chtěla se odvrátit, ale nešlo to. Ten obraz ji nenechal jít dál. Ponořila se do něj a na chvíli zapomněla, kam vlastně šla. Měla na sobě lesklou zimní bundu. Ještě před chvílí v duchu nadávala, že ji vítr poničí účes. Teď všechno zmizelo.

Otočila se, aby viděla originál toho odrazu. Podívala se muži do očí a ztratila se v nich. Všechno bylo v pořádku. Všechno bylo správně a nic ani nemohlo být jinak. Byla šťastná a věděla - ano, věděla! - že najednou vidí svět očima toho podivného žebráka.
Lidé kolem byli spící. Spali a zdál se jim sen, ve kterém se někteří radovali a jiní plakali. Sen, ve kterém byli šťastní a potom zase trpěli. najednou věděla, že vše je pomíjivé. Barvy, zvuky, vůně, lidé, zvířata, struktury, světlo, stíny, štěstí i bolest, záblesky… Před očima jí ve vteřině proběhl celý život. A ten před tím a stovky jiných. Jediné mrknutí oka trvalo tisíc let. Tisíce tváří splynuly v jednu a zmizely. Všechno a nic. Jednota.

Žádné komentáře:

Okomentovat