29. dubna 2017

Dívka v tělocvičně - napsala Barbora Mrázková

Světla jsou zhasnutá, ale pouliční lampy malují na podlahu žluté pruhy a mění temnotu v pouhé přítmí. Vzdálené kouty se topí ve stínech. Ticho je v takové ohromné místnosti nepřirozené. Každý můj krok se rozléhá a odráží znovu a znovu v prkenné ozvěně.
Nezajímají mě žebřiny, žíněnky ani lana. Nekonečné parkety – to je důvod, proč se sem po posledních večerních trénincích vkrádám. Nasadím si sluchátka a na mobilu zmáčknu play. Chopin se jemně rozezní celou přítomností a moje tělo ho následuje.
Netančím profesionálně. Netančím ani nějak obzvlášť dobře. Chybí mi svižnost a nejsem ohebná.
Když ale večer vklouznu do potemnělé tělocvičny a nechám se unášet hudbou, je to, jako kdyby mi narostla křídla. Obrovská hala je přátelská, osvobozuje, neodsuzuje. Dovolí mi létat beze slov a bez zátěže myšlenek.
Jsem volná.

Žádné komentáře:

Okomentovat