Jen stačí přijít k přechodu a hned naskakuje vlídný zelený panáček. Tramvaj jako by čekala, až přijdeme a v klidu se usadíme do sedadla. Cesta ubíhá svižně, ve sluchátkách hrají naše oblíbené písničky a kafe z nového termohrnku chutná lahodně. Konečná stanice a přestup na autobus probíhá přesně podle plánu, hned po příchodu na zastávku přijíždí třicítka s nízkým počtem pasažérů. U školy si ještě dáme cigaretku a pak jdeme splnit svůj denní rozvrh. Mezi výukou si skočíme pro kafe a s překvapením zjistíme, že někdo v automatu zapomněl padesát korun, ovšem kolem nestojí nikdo, komu by se dali vrátit a tak si k tomu kafi přikoupíme ještě svačinku. U oběda klasicky poklábosíme se spolužáky nad denním menu, které bylo více než uspokojující a po dobrém jídle jdeme pokračovat v práci.
Hodiny uplynou rychlostí blesku a plácáme se po rameni za dobře odvedenou práci. Nasedneme na tramvaj směr domů a máme pocit, že den už nemůže být lepší, ani kontrola jízdenek nesympatickým revizorem nás přece nemůže vyvést z míry. Automaticky saháme do kabelky, kde se v peněžence ukrývá čerstvě nabitá karta, která ovšem po důkladném prohledání není na svém místě.
Nervózně prohrabeme celý obsah tašky a se zděšením zjišťujeme, že peněženka i s klíči nejspíš stávkují na stole v obýváku, a tak nezbývá nic jiného než vystoupit s revizorem o tři zastávky dříve, nastává nepříjemný rozhovor a jelikož nemůžeme doložit svou identitu žádným průkazem, volíme ve chvíli jeho nepozornosti útěk, kterého si díky bohu nevšimne rozptýlený jiným černým pasažérem.
Při běhu šlápneme do louže v nejoblíbenějších botách a nějaký budižkničemu se začne smát. Když doběhneme domů, snažíme se marně najít stávkaře a přinejlepším si jen ukopneme palec, praštíme se o kliku nebo se marně pokusíme prorazit hlavou díru ve dvířkách u poličky. A před usnutím si v hlavě přemítáme, kde se stala ta chyba, že tak krásný den se přetočil v noční můru.
