15. března 2017

Šťastný den - napsala Dominika Goldbergová

Někdy máme pocit, že se na nás usmálo štěstí. Je jedno jestli to budeme přisuzovat strážným andělům, karmě nebo tomu, že jsme se prostě dobře vyspaly. Každá někdy máme den, kdy se daří. Ráno vstaneme, svítí slunko, při pohledu do zrcadla se na sebe usmějeme a s radostí zjistíme, že je v lednici jogurt, který jsme tam neúspěšně lovily předchozí večer. Ani líčení se nevzpírá jako obvykle a po zdařilém nanesení linek, na první pokus si v duchu zatleskáme. Dokonce se zdá, že i vlasy jsou v lepší náladě a bez vytáček drží svůj tvar. Pak už jen popadáme bundu a vydáváme se na svou obvyklou každodenní pouť.
Jen stačí přijít k přechodu a hned naskakuje vlídný zelený panáček. Tramvaj jako by čekala, až přijdeme a v klidu se usadíme do sedadla. Cesta ubíhá svižně, ve sluchátkách hrají naše oblíbené písničky a kafe z nového termohrnku chutná lahodně. Konečná stanice a přestup na autobus probíhá přesně podle plánu, hned po příchodu na zastávku přijíždí třicítka s nízkým počtem pasažérů. U školy si ještě dáme cigaretku a pak jdeme splnit svůj denní rozvrh. Mezi výukou si skočíme pro kafe a s překvapením zjistíme, že někdo v automatu zapomněl padesát korun, ovšem kolem nestojí nikdo, komu by se dali vrátit a tak si k tomu kafi přikoupíme ještě svačinku. U oběda klasicky poklábosíme se spolužáky nad denním menu, které bylo více než uspokojující a po dobrém jídle jdeme pokračovat v práci.
Hodiny uplynou rychlostí blesku a plácáme se po rameni za dobře odvedenou práci. Nasedneme na tramvaj směr domů a máme pocit, že den už nemůže být lepší, ani kontrola jízdenek nesympatickým revizorem nás přece nemůže vyvést z míry. Automaticky saháme do kabelky, kde se v peněžence ukrývá čerstvě nabitá karta, která ovšem po důkladném prohledání není na svém místě.
Nervózně prohrabeme celý obsah tašky a se zděšením zjišťujeme, že peněženka i s klíči nejspíš stávkují na stole v obýváku, a tak nezbývá nic jiného než vystoupit s revizorem o tři zastávky dříve, nastává nepříjemný rozhovor a jelikož nemůžeme doložit svou identitu žádným průkazem, volíme ve chvíli jeho nepozornosti útěk, kterého si díky bohu nevšimne rozptýlený jiným černým pasažérem.
Při běhu šlápneme do louže v nejoblíbenějších botách a nějaký budižkničemu se začne smát. Když doběhneme domů, snažíme se marně najít stávkaře a přinejlepším si jen ukopneme palec, praštíme se o kliku nebo se marně pokusíme prorazit hlavou díru ve dvířkách u poličky. A před usnutím si v hlavě přemítáme, kde se stala ta chyba, že tak krásný den se přetočil v noční můru.

Žádné komentáře:

Okomentovat