10. května 2017

Moje první šestitisícovka - napsala Dominika Ofélie Krausová


Ilustrace: Ofélie Dominika Krausová,
Fakulta designu a umění v Plzni
Budíček. Kouknu na obrazovku mobilu a jsou přesně dvě hodiny ráno. Předtím samozřejmě trochu přemlouvání a hodně zápasení se zipem spacáku. Venku včera nasněžilo, takže spacáky, ve kterých jsme zatím měsíc v Tibetu každou noc slastně spali, teď pro nás neskýtají moc pohodlí. No co, až vyrazíme, zahřejeme se chůzí.
To, co mám na sobě, ani nesvlékám a akorát k tomu přidám další vrstvy. Kouknu na hodinky. Je 2:20. Je 2:20, 8.srpna 2015, nadmořská výška 5000 m. Teplota kolem nuly. Zavazuji boty, soukám se do návleků, zapínám čelovku a vyrážíme. Prvních 500 výškových metrů je v pohodě, včera jsme si je ještě kvůli aklimatizaci vyběhli, než začala ta sněhová bouře.

Předcházíme skupinu Indů. Nandaváme mačky, vytahujeme cepín. Druhou skupinu potkáváme o nějakou tu desítku metrů výše. Když je míjíme, ptáme se šerpy, zda-li není před námi voda. Nahoře je ledovec a někde to přece odtékat musí. Šerpa kroutí hlavou: „Ne, ne...“ Po půl hodině mám nohu po koleno pod ledem. Předci jen tu říčka je. Díky, šerpo!
Chvilku se zastavuji, nabírám dech, trochu divně ve mně hučí. Upíjím Coca-Colu. Můj milý vytahuje nějakou tyčinku, ale jen pohled na ni ve mně způsobuje nevolnost. Dnešní den bude nejméně do sestupu jen ve znamení té tmavé sladké a lepivé tekutiny.
Po chvíli chůze už mám pocit, že jdu spíše po čtyřech, než po dvou. Stoupání začíná být prudké. Otáčím se od monotónní tmy sněhu do monotónní tmy vzduchoprázdna. Pod námi dole vidím světýlka Indů. Vypadá to jako souhvězdí. Jako kdybych koukala vzhůru. Zamotá se mi hlava.
Musím se odlepit od stěny a vyrazit. Můj kluk je nade mnou a haleká, ať hejbnu. Každé zastavení tu bolí. Mám pocit, že mé tělní tekutiny vyjdou všemi možnými otvory. Mravenčí mi prsty u nohou. Ještě, že stále mravenčí; až přestanou, to bude teprve problém. Zatínám zuby a pokračuji. Po chvíli předcházíme dva Rakušany. Poslední lidská světýlka, která nás oddělovala od černočerné oblohy. Někde v ní je náš vrchol.
Pod posledním lomem se uvelebíme. Jsme tu moc brzo, (byť jsme vyrazili jako poslední z base-campu) a dál už se má chodit jen za světla. Je půl páté. Hodinu čekáme.
Zaháknu cepínem batoh k ledu a snažím se se nasoukat do ještě jedněch kalhot. Slunko vychází, ale dobré počasí nás zatím nečeká. Všude mraky, postupně z nekonečné tmy přecházíme do snu. Všude kolem zlaté světlo, ale přes mrak, který nás obklopuje, nevidíme nic hmatatelného, jen ten metr před sebou.
A najednou, stejně rychle, jako vyšlo slunce, z mlhy před námi vystoupí vrchol.
Je panensky krásný, božsky neuvěřitelný, tak citové blízký a přesto cizí. Neuchopitelný a přesto si na něj za chvíli sáhneme. Jako by otevíral svou náruč a vítal nás do svého objetí a přesto cítím chlad a nelítostné odcizení.
Chytnu milého za ruku, vdechneme poslední doušky vzduchu, které potřebujeme k dobití špičky hory a poslední metry zdoláme společně. Brečím štěstím. Chce se mi zařvat. Vypustit tím zbytky napětí, které se přímo úměrně s výstupem akumulovaly. Zařvat a nechat svůj hlas nést do daleka. Aby můj hlas doplul na místo, kde málokterý lidský hlas byl. Do nekonečného prostoru, hluboko nad zemí.
Je 7 ráno, 8.srpna 2015, nadmořská výška 6200 m.n.m.. Mezitím se rozešly mraky a já v dáli vidím K2.

Žádné komentáře:

Okomentovat