23. března 2017

Kdo řek‘, že musí mít křídla? - napsal Yakeen


S
Když jsem o tobě prvně slyšel, žasnul jsem a asi trochu záviděl. Oba jsme v těch našich šestnácti chtěli bejt pořádný chlapy, a oba hledali jak na to. Ty jsi v tom hledání zašel mnohem dál. Mohl jsem si tak vedle tebe připadat jako že jsem v pořádku. Že já jsem ještě OK. Možná že tohle je tvá osudová role kámo. To, co kolem sebe rozdáváš.
Měl jsem rád ty historky o tobě. Jak na tebe učitelka v 8. třídě křičela, aby sis okamžitě přestal čmárat po roce, a ty jsi si jí vůbec nevšímal. Znovu jsi namočil nití svázaný jehly do tuže a pokračoval v tetování. Když řvala dál, prostě si se zvednul a řek: „Hele, jestli se tě nelíbí, že tady jsem, tak já můžu jít do prdele!“ A šel.
Tohle si na základce v roce 1980 moc kluků nedovolilo. Od té doby máš přes celý předloktí nápis a opatřil jsi si tak i nové jméno. Myslím že už dneska málokdo ví, co máš napsáno v rodném listě.
Byl jsem moc rád, že jsi mi pomoh‘, když po mě šel ten chlápek v hospodě, a ještě víc když jsem viděl jak utíká. Přecházel jsem s tebou Hranice společnosti a s mrazením je zkoumal z venku. Vzpomínáš? Jednou jsme spolu leželi ve špitále a uklízečka tě každý ráno říkala: „ To víš chlapče, těžkej život dobrodruha!“ Jak to mohla vědět?
Nedávno jsem si na tebe zase vzpomněl. Sprchoval jsem se v bazénu a koukal na všechny ty kluky kolem mne. Měli vyholený podpaží, prsa a i chlupy na podbřišku. Napadlo mně že v osmdesátých letech minulého století by bylo proto jen jedno vysvětlení. Všichni měli filcky a oholit se museli. A natřít Nerakainem. No a v tu chvíli jsem si na tebe vzpomněl.
Pamatuješ si ještě, jak jsi jednomu nesmělému kamarádovi pomáhal s nákupem? V drogérii kde se to svinstvo prodávalo, byla fronta u pultu jako obvykle za komárů. Ty jsi slíbil že to koupíš. Šel jsi rovnou k pultu ukázal jsi na mně a povídal: „ Prosím vás, mohla by jste mi dát jeden Nerakain támhle pro kámoše? Jinak ho ty filcky sežerou.“ Fronta se poslušně otočila a zachechtala. Já zrudnul, ale vydržel. V jedné vteřině jsi mně připravil na všechny veřejný expozice které kdy mohli přijít. Ten nůž z pultu v zelenině jsi neměl brát do ruky, a ta prodavačka tě taky mohla nechat utéct se dvěma pomeranči. Byla to osudová hloupost. Ale to už dávno víš. My co jsme tě znali, jsme byli rádi, že jsi jí nic neudělal. Když jsi za to dostal 6 let, jako za loupežný přepadení, zdálo se nám to přehnaný. Bylo nám osmnáct a ty jsi zmizel do kriminálu. Přišla revoluce. A ty jsi seděl. Mnozí z nás jsme konečně začali žít. Opravdu a svobodně. A ty jsi seděl. Hledali jsme si svá místa v životě. A ty jsi seděl. Pořád znovu a znovu.
Pak jsme se potkali po pětadvaceti letech. U tvýho bráchy. Říkal, že tě zrovna pustili a že přijdeš. A pak jsi tam byl. Ta radost byla oboustranná pamatuješ? „Nazdár!“ a objali jsme se. Pak jsme kolem sebe poskakovali a poplácávali se:
„Jak se máš chlape?“ a „Ty vole, ty vypadáš pořád stejně!“
Nebyla to pravda, bejvali jsme holobrádci kámo. A pak nám najednou bylo po čtyřicítce. A ty máš potetovanej obličej, krk… Ty oční víčka to muselo bolet ne? Culili jsme se na sebe a nevěděli moc co říct. Tvůj brácha vyndal z postýlky tvého synovce a podal tě ho.
„To je strejda Vandeta Fando, musíš si ho užít on za chvíli půjde zase sedět,“ řekl. Smáli jsme se. Milá upřímnost bez tabu kdy každý mohl být sám sebou. Hrál sis s malým Fandou, a on si na tobě ukazoval jak v obrázkové knížce.
Který orgán rozhodne jak se cítíme? Který je ten nejdůležitější? No mozek to nebyl. Myšlenky byly zkoprnělé nad tvými odsezenými dvaceti léty. Oči taky ne. Viděli staršího chlapa s tetováním na obličeji, teré rozhodně nebylo ze salónu. Asi ani srdce ne, i když v těch místech jsem měl ruku, když jsme si s dojetím uvědomil jak mi je tam s tebou dobře, a že mám slzy v očích.
Pak jsem tě zase dlouho neviděl. A teď naposled?
Mám o tebe strach. Možná že jsi mě nepoznal, ale proč by jsi to teda dělal? Omylem jsme zastavil na zákazu a když se do mě pustila hlídka ty jsi se zjevil a zasáhl. Možná že jsi chtěl zpátky do tepla. Zpátky do toho světa, který má řád, kterému rozumíš a který s tebou počítá.
Byl jsi namol a špinavý, a bylo ti blbě rozumět, když jsi je začal tahat za rukáv a volal: „ No jo to jsme celý vy, sráči, prudit nějakýho chudáka, co blbě zastavil!“
 Mávli na mně, abych jel, a pustili se do tebe. Hlídal jsme z povzdálí, jestli jsou na tebe slušný a bylo mi smutno.
Asi začnu věřit na anděly, brácho. Na ty padlý. Na ty s obrovským potetovaným srdcem. Protože kdo řek‘, že musí mít křídla?

Další příspěvky autora na: http://yakovo.blog.cz/


Žádné komentáře:

Okomentovat