28. března 2017

Kartářka - napsala Alena Pudilová

Celý život se potácím mezi potřebou absolutní racionality a touhou objevovat věci, které nijak racionální nejsou. Čtení z karet bylo už delší dobu velkým lákadlem. A jelikož se ráda spoléhám na sebe, řekla jsem si, že nebudu pátrat po nějakých referencích, půjdu prostě na internet a někoho si najdu.
Hledání bylo překvapivě snadné, možností celá řada. Právě při výběru nastal ten okamžik, kdy jsem na své cestě za zajímavým zážitkem zatlačila intuici do kouta a přivázala ji za nohu k topení, kde už zůstala až do hořkého konce. Po zběžném prohlédnutí několika odkazů jsem narazila na NI, říkejme jí třeba Vědma.

Paní Vědma na svých stránkách popisovala, jak se ke čtení z karet dostala. To nebyla historka zajímavá, ale dosti šílená. Nicméně s intuicí přivázanou u topení, ovládaná touhou po ezoterice s odérem vonných tyčinek jsem vzala telefon a zavolala.
Ozval se vyšší, poměrně příjemný hlas, což mě uklidnilo, aby ne, intuice neměla šanci. Ale zkusila to, najít termín, kdy bychom se s Vědmou mohly vidět, bylo peklo. Když jsem překopala půl dalšího týdne, konečně jsme se domluvily. Nebudu zastírat, že jsem se těšila. Taková věc je pro mě zkrátka vzrušující, jakkoliv hloupé a nesmyslné to může spoustě lidí připadat.
Jak se blížil den D, pátek, prozřetelnost učinila další pokus o mou záchranu. Začala jsem se cítit dost bídně, jak se říká, něco na mě lezlo. Několikrát jsem už měla telefon v ruce s tím, že to prostě zruším, vždyť o nic nejde, domluvíme se na jindy. Ale ne, všechna zaváhání jsem statečně překonala a v pátek po práci upalovala za Vědmou.
Čekala na mě před domem, hezkým činžovním domem ze začátku 20. Století. Malá, poměrně snědá korpulentní dáma. Jakmile mě viděla řítit se proti ní, neomylně nasadila kouzelný a vlídný úsměv. Podaly jsme si ruce, odemkla a pomalu jsme stoupaly po schodech do druhého patra. Šla jsem pár kroků za těžce oddychující Vědmou tak pomalu, jak to šlo, abych nebudila dojem honicího psa. Ve druhém patře, hned vpravo nad schody byl její byt.
Nezklamala. Vonné tyčinky byly cítit už v chodbě, kde s šíleným štěkotem poskakoval malý, trochu silnější psík. Okolo něj se ladně pohybovala černá kočka. Byla jsem ujištěna, že mi pejsek nic neudělá a vyslechla jsem si příběh o tom, jak ho Vědma zachránila před neblahým osudem, když ho někdo ještě jako štěně pohodil u popelnic. Zula jsem si boty a odložila kabát. Byt měl vysoké stropy, celkově působil trochu tmavě, ale nebylo to nic, co bych nečekala, možná snad až nevyžadovala od podobného zážitku.
Krátkou chodbičkou jsme prošly až do pokoje. Modré, průsvitné závěsy propouštěly podzimní světlo hodně nesměle. Přímo naproti vchodu stály proti sobě gaučík a křeslo, mezi nimi stolek a na něm v kupičkách vyskládáno několik balíčků různých karet. Některé jsem poznávala, jiné mi neříkaly vůbec nic.
Vědma se posadila na gaučík a já naproti ní do křesla. Zeptala se na pár banalit a potom na to, jestli mám nějakou otázku, nebo vyložíme velký výklad, ze kterého uvidíme věci minulé, současné a budoucí. Otázky jsem neměla, zajímalo mě, co mi může říct velký výklad. Na ten bylo třeba tahat hned ze tří balíčků, což mu mělo dát hluboký rozměr. Tahala jsem a tahala.
Vědma přede mnou rozkládala karty na stůl, až byl celý zaplněný. Dospoda kladla velké tarotové karty, různě přes ně menší, obrázkové karty, které jsem neznala, a v další vrstvě karty hrací. Když bylo dílo dokonáno, jala se vykládat. Nejprve náhled do minulosti a současnosti. Křivdila bych jí, kdybych řekla, že se v ničem netrefila, nicméně to celé bylo poněkud zmatené, jako kdyby to byl kousek mého života a v něm řada dalších příběhů, které se mnou při nejlepší vůli neměly nic společného. Rozhodla jsem se nepolemizovat, neviděla jsem v tom žádný smysl.
Pak jsme se pustily do budoucnosti, a právě tam začala ta nejhorší část. Pokud byste vymysleli všechny strachy, které může 32letá ženská mít, pak se jeden za druhým objevovaly v místnosti, která jakoby najednou ještě potemněla. Jak jsem se dozvídala jednu nepříjemnost za druhou, rozbušelo se mi srdce, začalo se mi špatně dýchat a měla jsem co dělat, abych z křesla okamžitě neutekla. Nevím, co mě přimělo vyslechnout si to všechno až do konce, ale přesně to jsem udělala.
Když byla apokalypsa mého života vyřčena zcela, nezmohla jsem se na dotazy, odpor…vlastně na nic. Řekla jsem, že děkuju, že to mi stačí, zaplatila jsem domluvenou cenu a s hlavou v jiném světě jsem se vypotácela do předsíně. Psík zase skákal jako šílený, kočka se otírala o botník a já si nazula boty, vzala kabát a vypadla ven tak rychle jak to šlo. Na odchodu ještě vědma vzala vlídně mojí ruku do svých a upřímně se zajímala, jestli mě nevyděsila. Zakroutila jsem hlavou a po schodech sešla ven.
Až venku, kde jsem se mohla konečně jakoby normálně nadechnout, jsem získala zase jakýs takýs kontakt s realitou. Cestou domů jsem se rozbrečela, šla ulicemi a vzlykala nad svým osudem. I když jsem nechtěla, doma jsem všechno vyklopila příteli, který mě ke všemu sjezdil, že nechápe, co to mě, racionálního člověka, napadlo.
A to mě přimělo přemýšlet. Ano, přesně tak, jsem přece racionální člověk. Právě rozum mi pomohl překonat strach, který ve mně od návštěvy u Vědmy panoval. Přišla jsem za Vědmou, aby mi řekla, co mě čeká. Unavená z věčného rozhodování jsem to zkrátka jednoduše chtěla nechat na někom jiném. A každý takový pokus musí být po zásluze potrestán. Stejně jako ignorování intuice, pokud vám celý život opravdu věrně slouží.

Žádné komentáře:

Okomentovat