14. března 2017

Hon - napsala Petra Šestáková

Běžím, běžím jako o život. Do zmrzlých končetin se mi pomalu začíná vracet cit. Za chvíli to přejde úplně a teplo ze mě bude přímo sálat. Nesmím se zdržovat, rychle! Všechno kolem se mi slévá do velké zelenohnědé šmouhy. Vidím rozmazaně, jak mi štiplavý vítr vhání slzy do očí. Kam teď? Za zatáčkou na mě čeká cesta vedoucí do potemnělého lesa. V duchu se na moment zarazím, na nebi není ani stopy po slunečních paprscích. Moje nohy ale tu chvilku váhání ani nezaznamenají a plynule pokračují v pohybu. Cesta za chvíli končí a já se nořím do hustého prorostlého lesa.
Větve mě šlehají do tváří, snažím se střídavě přivírat oči, aby nezasáhly i tam. Odsud si odnesu několik šrámů, ale na tom nesejde. Začínám mít nepříjemný pocit. Už je to tady? Na to je přece ještě příliš brzo! Zatínám svaly a snažím se donutit do ještě rychlejšího pohybu. Před sebou vidím světlo a s očekáváním se vrhám jeho směrem. V cestě mi stojí už jen několik ostružiníků. Trny se mi zarývají do kůže, ale zahřátá a plná adrenalinu je skoro nevnímám. Osvětlená mýtina je na dosah. Dívám se před sebe a plánuji cestu. Ještě jedno ostružiní, vysoká tráva, naposledy se odrazím a zvedám levou nohu, moje tělo pokračuje stejným směrem, ale prává noha už ne...
Do stehna se mi zahryzne ostrá bolest. Ostnatý drát, asi pozůstatek staré oplocenky. Vidím ho až těď! Nohu instinktivně krčím a před tvrdým nárazem obličeje o zem mě v poslední vteřině zachrání jen rychlá reakce rukou. Tělo je pár vteřin v šoku, se kterým nemůžu nic dělat. Co nejrychleji se vzpamatuju a zkoumám následky. Postavit se dokážu, jsem jen trochu otřesená, ale stehno si ze střetu odneslo krvavý šrám. Víc už prozkoumat nestíhám. Za mými zády se z lesa ozvou zvuky praskajícího dřeva. Je to tady, už je mi v patách!
V ten moment zapomínám na nohu a vyrážím přes mýtinu do otevřeného lesa. Při prvním kroku mi nohou projíždí bolest, ale vzápětí si uvědomuji, že jde jen o pozůstatek nárazu, nikoli zlomeninu. Vím že to za chvíli přejde. Posbírám všechny síly a vyrážím vpřed. Neohlížím se.
Les se uklidňuje, už necítím tu hrozbu, prozatím jsem unikla. Dostávám se do plynulého tempa, svaly se konečně probudily k životu a já si začínám užívat jejich sílu. Zlehka došlapuji na mekký mech, který mi probíhá pod nohama, na tváři cítím závan vlažného vánku a rukou mimoděk přejedu přes stébla vysoké trávy.
Konečně začínám vnímat zvuky lesa. Slyším šum v korunách, prozpěvůjící ptáky doprovází ťukání datla. S každým krokem si připadám lehčí a hbitější, prosmíknu se pod každou větví, snadno přeskočím na zemi nastraženou větev, jsem ve všem o krok napřed. Tohle je můj svět.
Mám možnost se kolem sebe rozhlédnout. Vnímat tu zelenou jeskyni. Přede mě dopadá několik slunečních paprsků, které si našly cestu přes koruny stromů a nechávají po sobě světelný závoj. Zem pod dopady mých nohou příjemně křupe a já se zadívám na ten rytmický pohyb. Všimnu si tlejících listů, mezi kterými si pomalu hledají cestu první zelená stébla. Je jaro.
Dunivé dopady, prudký pohyb, tak tak stihnu uskočit před hmotou, která se nečekaně vynořila z neprostupného houští. Na moment se mi zastaví srdce. Co se stalo si uvědomím až o pár vteřin později, kdy je vyplašená srnka už v nedohlednu. Nečekaný šok mě vytrhne z mého snění a znovu si uvědomím co mi hrozí. Nasadím vyšší tempo, vyplašené srdce se rozpumpuje a horká krev přehluší klidné okolí. Začínám na mě znovu dopadat strach a únava.
Ženu se převratnou rychlostí, nevnímám nic kolem, dokud mě cesta nedovede ke svahu. Dlouhé spoupání si vyžádá poslední zbytky sil. Pálí mě stehna i lýtka a začíná se vracet bolest do zraněné nohy. Lezu skoro po čtyřech, ale stále si hlídám plynulé tempo. Drží mě v něm představa, že na vrcholu čeká alspoň malá naděje a úleva. Když stoupání skončí, chce se mi zvracet. Nesmím se zastavit, jinak už se odsud nedostanu. S jediným pohledem před sebe si uvědomím, že na mě čeká kraj lesa, za ním zorané pole a vesnice na dohled. Tam je můj cíl. S dobrým pocitem z toho, že mám snad dostatečný náskok se vydám kupředu. Než za mnou zaskřípe zem pod dopady těžkých rychlých nohou...
… a kolem mě proběhne jeden ze závodníků. Uf, naštěstí to není moje soupeřka. Vyčerpaná razím cílovou kontrolu a dopadám na zem hned za ní. Doufám že ten čas bude stačit. Tělem se mi rozlévá příjemný pocit a kůže pomalu získává svou původní teplotu, když se znovu přihlásí rána na noze. A já si uvědomím jeden nepříjemný fakt. Dalších několik dnů budu pro své okolí vypadat zase jako oběť domácího násilí.

Žádné komentáře:

Okomentovat