30. března 2017

Desperádo a slečna - napsala Dana Emingerová

Lachasso Nguyên Thảo, Fakulta designu a umění v Plzni 
„Zázraky se dějí jen těm, kteří v ně věří,“ ťukala jsem v metru esemesku a rychle ji odeslala, než mi zmizí signál. Zpráva letěla do nemocnice pacientovi po těžkém úrazu. V tu chvíli proti mně usedl bezdomovec, ke kterému jsem zvedla oči, protože na celý vlak něco vykřikoval.
„Nebojte, slečinko, já vám ten mobil neukradnu,“ zareagoval, přestože já jsem v tu chvíli nikoho z případné loupeže – možná až příliš neopatrně – vůbec nepodezírala. „Já kradu jiné věci, slečinko,“ dodal ještě, když jsem si mobil strčila do kapsy. Přišlo mi legrační, že mě oslovuje slečinko, protože jsem stejně stará jako můj manžel a ten už brzy bude dvojnásobným dědečkem.

Konečně jsem si ho pořádně prohlédla. Vousáč v tlusté čepici a černé bundě, vysokých botách a tmavých kalhotách, na kolenou trochu ušpiněných od bláta. Usmála jsem se na něj. Vypadal trochu jako loupežník Sarka Farka z Drdových pohádek. A ačkoliv se vlastně nikdy s podobnými otrapy nevybavuji, zřejmě se tentokrát ozvala má zjitřená duše, kterou mám v posledních dnech kvůli manželově havárii víc citlivou, a řekla jsem: „Vy jste tedy nějaký padouch a lupič?“
„Jsem desperádo,“ řekl chlapík a přestal hulákat na celý vagón.
„A proč desperádíte?“ pravila jsem ke zděšení své spolucestující, která s tím nechtěla mít nic společného a pro jistotu si přesedla.
„Protože mě všechno štve,“ pravil ten pobuda, který mohl být jen o pár let starší než já. „Měl jsem luxusní garsonku,“ líčil. „Jenže než jsem se vrátil z kriminálu, nikdo neplatil nájem, a tak mi byt vzali,“ povzdechl a dodal, že jezdí metrem, aby se ohřál. „Víte slečno, já jsem spal venku v desetistupňových mrazech. Jen s dekou... A měl jsem kámoše, kterému jsem ráno přinesl chleba s máslem a on už byl zmrzlej.“
„Potřebujete teplejší oblečení, pane desperádo?“
„Dostal jsem v charitě,“ zavrtěl hlavou a pak se zeptal: „Vždyť nevypadám tak strašně. Nebo jo?“
„Trochu jako pohádkový loupežník Sarka Farka,“ zasmála jsem se. Chtěla jsem mu dát trochu peněz, ale našla jsem v peněžence jen pětistovku.
„Potkala mě jedna slečna a říkala, že kdybych se oholil a umyl, že by mě možná i chtěla,“ zasnil se. Podala jsem mu tu pětistovku.
„Nepropijte ji. Běžte se vykoupat a třeba pak nějakou slečnu sbalíte.“
Vystoupil na Hlavním nádraží a na perónu začal zpívat, čímž zneklidnil spoustu cestujících: „Hledám děvče na neděli, aby mi kamarádi záviděli...“
„Víte kolik krabicového vína si za ty prachy pořídí?“ řekla ta paní, co si odsedla. Nejspíš měla pravdu... Ale zázraky se dějí jen těm, kteří v ně věří. A já teď nutně potřebuji věřit.

Žádné komentáře:

Okomentovat