14. února 2017

Život je jako stín ptáka v letu - napsala Jindřiška Gallová


Co se přeje na Silvestra kamarádovi, když víte, že umírá a že spolu mluvíte naposled? Hodně štěstí a zdraví, přestože Smrt nakukuje do jeho oken? Veselého Silvestra, když je mu smutno? Připadalo mi hloupé říkat zčistajasna velké a cituplné věci. Snažila jsem se ho rozveselit řečmi o mejdanu, který si dlužíme, ale už se to nepovedlo.

Týden po Silvestru umřel. Bylo 7.1. 17 hodin, 17 minut. Zvláštní čísla. Lenka mu po posledním výdechu řekla, že všechno s ním bylo krásné. Otevřela okno, aby duše mohla odletět …


Napsala jsem mu Dopis za nebeskou bránu. O tom, jak byli s Lenkou oba stateční. A že nám bude moc chybět. Psala jsem to Zdeňkovi, ale i sobě, Lence, jeho synovi a všem, co ho znali a měli ho rádi.

„Život lidský je prchavý jako stín ptáka v letu“, stojí na jeho parte. Je zvláštní držet v ruce smuteční oznámení, kde je jméno vašeho přítele a vrstevníka. Proč se máme najednou sejít na pohřbu, když jsme nedávno se smíchem znovu četli jeho svatební oznámení: “Chcete-li nám štěstí přát, přijďte s námi trdlovat. Sejdeme se po šesté na zahrádkách v Rolavské“. Život je opravdu jako stín ptáka v letu…

Smrt a pohřební rituály jsou velké téma. My to máme takhle, indiáni to mají jinak a pravěcí lidé to měli ještě jinak. Zdeňkův pohřeb byl jiný než ty, co znám. Žádný hřbitovní havran, co by vítal smutečný hosty. Lenka byla krásná jako nikdy, i když poslední dny nespala a nejedla. Marek stál vedle své mámy, elegantní a hezký. Připomínal mi Zdeňka ze svatebních fotek. Rakev pod květinami nebyla skoro vidět. Připadalo mi absurdní, že by uvnitř ležel Zdeněk. Vždyť byl před dvěma měsíci u nás a tolik jsme se nasmáli…. Vždyť mám na stole vánoční přání s jeho podpisem. Kdy vlastně člověk uvěří, že ten druhý je mrtvý? Až mu zatlačí oči? Při pohledu na prázdnou postel? Nebo na parte s jeho jménem? Když zjišťuje, co všechno bez něj najednou nedokáže?

Lenka na smutečním oznámení schválně neuvedla hodinu rozloučení a všechny na pohřeb osobně pozvala. Sešli jen ti, co Zdeňka měli opravdu rádi. Při obřadu nikdo anonymní nepřednášel, jaký to byl vzorný táta a manžel. Přítomní to věděli i bez řečníka. Zněla jen hudba, kterou měl Zdeněk rád, a přátelé si četli povídky a prohlíželi fotky z jeho života.

Na hostině jsme vyprávěli příbuzným o našem kamarádství, o zážitcích ze školy, z tanečních vystoupení, z dovolených i z průšvihů, kterými musí člověk projít, aby dospěl. Smáli jsme se tomu, jak jel Zdeněk se synem na přijímačky na vejšku, ale seděli ve správný čas na špatné škole, takže se Marek nikam nedostal. Jak jsme chodili na plesy bez lístků, kradli v Puppu příbory, abychom kamarádovi vybavili nový podnikový byt, a cestou z plesů jsme si na kolonádě myli nohy v teplých pramenech. Vyprávěli jsme si o tom, jak moc do něj byla Lenka zamilovaná, ale on to vůbec nepoznal. Obhlížel tenkrát Drahunu. A když si konečně Lenky všiml, přeptal se, zda by nešly nějak zmenšit její prsa. Nakonec si jich náramně považoval… Všem se zvláštním způsobem ulevilo. Naši oblíbenou píseň „Z neznámých důvodů, chci zapomenout…“ jsme nedozpívali. Měli jsme už naváto a na Zdeňka zapomenout nechceme.

Ještě poctivěji zapili Zdeňka přátelé v Praze. Ve dvě ráno přemluvili hospodského, aby jim prodal obraz, co visel v hospodě na zdi. Jsou na něm dva cválající rozevlátí bělouši na temně vínovém podkladu. V opilosti jim připomínali Lenku se Zdeňkem. Lenka umělecké dílo dostala darem. Takovej obraz člověk koupí jen ve dvě ráno. Já bych bělouše dárcům vrátila, protože jsou děsný. Ať si je doma pověsí sami. Měli by na Zdeňka hezkou vzpomínku. Ale Lenka mi se smíchem řekla, že to je obraz s příběhem, koupený z lásky, a ona si ho pověsí.

Den po pohřbu jsme šli společně cestou, co měl Zdeněk rád. Loukami, lesy a stráněmi nad Náchodem. Zajímal mě původ jejich domku, abych mohla najít správnou odpověď na blbou otázku, co s domkem bude Lenka dělat, když Zdeněk umřel. I takové otázky umí lidi čerstvým vdovám položit. Domek prý postavili občané za první republiky svépomocí jako kampeličku. Pak z něj byla obecní knihovna, potom sklad a nakonec šmajchlkabinet. Dům koupil na zálety jeden ženatý doktor z pitevny, aby si nějak kompenzoval své smutné povolání. Po té, co v něm našel svoji milenku s jiným chlapem, ho urychleně prodal Lence se Zdeňkem. Na otázku, co s domkem udělá, měla Lenka tchyni odpovědět, že z něj bude bordel jako dřív. Na blbou otázku blbá odpověď.

I mně se vyrojila spousta otázek. Jak bych si poradila v takové situaci já? Uměla bych být tak statečná jako Lenka? Přichází smrt v pravý čas? Žiju smysluplný život? Až budu umírat, budu to umět? Říkám svým blízkým, jak moc je mám ráda? Dřív než bude pak?

Chodili jsme po místech, co měl Zdeněk rád a vyprávěli si o něm historky. Pro nás neumřel. Jen s námi momentálně není. Měla jsem mu na Silvestra říct, jak moc ho mám ráda. A ne mu to psát za nebeskou bránu. „Mrtvý prd ví“, říkala moje babička. Je to opravdu tak?

Od toho dne, kdy zůstala Lenka sama, ji doprovází na každé vycházce se psem nějaký dravec. Krouží nad ní a je jí celou cestu nablízku. Obě si o tom myslíme své. Život lidský je prchavý jako stín ptáka v letu….

xxxxxxxx

Jindřiščiny povídky našly svůj domov také v její povídkové knížce Vše je k něčemu dobré, která vyšla dokonce už i v dotisku. Knížku si můžete u Jindřišky objednat pro sebe nebo jako hezký dárek pro své blízké. Vejde se tak akorát do kabelky;)

Žádné komentáře:

Okomentovat