22. února 2017

O Silvestru, Frantovkách a o Bažině - napsala Jindřiška Gallová

Leden začal jako obvykle předsevzetími. Stejně naivními jako loni, předloni a předpředloni: budu se víc hýbat, míň chodit do hospod, zdravěji jíst, líp spát a zmenší se mi břicho. Všechna krásná předsevzetí dokáže život rozprášit. Měsíční bilance je žalostná.

Celý leden jsem se válela na gauči pod teplou chlupatou dekou, protože venku bylo mínus nevím kolik. Jenom jsem žrala a četla, takže se mi nic nezmenšilo, ale zvětšilo. Dokonce mám faldy i na zádech, což mi připadá absurdní. Místo kvalitnějšího spánku polykám prášky na spaní, protože buď je úplněk, nebo není, a vyjde to nastejno. Nemůžu spát, jako kdyby byl. Je zvláštní, že při tom všem chodím do hospod i nadále, ačkoli se mi nikdy nechce. Nakonec je tam ale živo a veselo jako v létě a ten kousek k pípě přeběhnu, i když mi teče do všech bot, co mám.


Silvestr byl veselý, jak se od něj očekává, a já byla ze všech nejveselejší. Řekla jsem si, že se namažu, když se uzavírá další rok, a taky jsem to udělala. Byli jsme U Kubrychtů, kapela hrála, břinkala a Pepa se mnou nechtěl tančit, jako vždycky. Vymlouvá se, že mu to s manželkama nejde. Mě to jde s manželama i bez nich, takže jsem na Silvestra protančila střevíce. Zimní melancholie ze mě spadla, špeky se rozvlnily a mým tanečníkům bylo fuk, že je mám. Když jsou chlapi opilí, každá ženská je krásná. Jen můj oblíbený doktor mě peskoval z barové židle, že se chovám vilně. Pozval mě do své ordinace na náslech, že mě vilnosti odnaučí. Jenže po padesátce se už nikdo nic neodnaučí, tak jsem nikam nešla. Však se zase uvidíme U Kubrychtů. Já budu tančit a doktor bude vyhrávat k tanci, a pro manžely k poslechu.

Když vyprchalo silvestrovské veselí, štvali mě všichni a všechno. Léto daleko, předsevzetí fuč a dvě kila nahoře. Ládovala jsem se vánočním cukrovím, které kromě mě nikdo neocenil, a na sporák jsem se už nemohla ani podívat. Řízky, kapr, salát, nákupy, kupa zmuchlaných papírů z vánočních dárků a za pár hodin bylo po všem, jako každý rok. Co vlastně člověk od Vánoc očekává? Co očekávám já? Rodinu u stolu, kapra na česneku, šupinu pod talířem a pochvalu za své snažení? „Ty mě nevnímáš, protože ovladač od bedny je pro Tebe důležitější!“, vyjedu na Pepu, co s manželkama netančí. Je mu fuk, že se mu chci svěřovat se svou povánoční nostalgií. Hlavně abych ho nerušila od detektivky nebo na něj nedej bože nepromluvila, když jde kouřit na balkon.

Chtělo by to do lázní, blesklo mi hlavou. Moje dcera Hanka byla wellness myšlenkou polapená hned. Nikdo se neumí tak nadchnout, jako my dvě. Pár kliků v počítači a už jsem tiskla voucher do Františkových Lázní. Prodloužený víkend, plná penze, hotel s bazénem a saunou. Začalo veliké těšení. Jak už to v životě bývá, člověk míní, pán bůh mění. Hance onemocněla dcerka, mě se ulomil zub a do lázní jsem odjížděla s antibiotiky a příbalovým letákem, co všechno nesmím. Cestou jsem dceru požádala, ať najde na internetu odpověď na otázku, co se stane, když budu na antibiotika pít alkohol. Odpověď zněla: „Umřeš!“. Na blbou otázku chytrá odpověď. Tak jsem se rozhodla dělat všechno, co se podle letáku nesmí, a nijak se nežinýrovat. Moje kadeřnice mi řekla, že mi maximálně bude blbě. Nebude to poprvé ani naposled. A jednou umře každý, tak co.

Znovu mě mile překvapilo, jak vtipnou a pohotovou dceru mám. Dlouho jsme nebyly spolu samy. Každá máme plný diář. Bylo příjemné najednou žádný plán nemít. Co mělo zmizet, zmizelo. Měly jsme jen sebe, hezký pokoj, příjemný bazén, rozhicovanou saunu a nahatého chlapa v dámské šatně jako bonus. „Jsem tu poprvé, nevím, jak to tu chodí, nevadím Vám tady?“, snažil se o rozpaky. „Nevadíte, takových jsme už viděly!“ smějeme se obě. „Já taky!“, nedal se naháč. Sauna byla smíšená, takže to nakonec vyšlo nastejno. Uvědomuju si, že je mi teplo jen v sauně a občas v Egyptě. Jinak trávím život v zimních ponožkách do Antarktidy a v dlouhých teplých hábitech. Stromy a květináče na hlavní promenádě měly pletené svetry, aby nenastydly jako já. Venku bylo šedo a sněhopršelo. Teklo nám do bot, občas spadl sníh ze střechy těsně vedle nás a my jsme se všemu jen smály, i když lecos bylo na oběšení.

Nejprofláklejší tančírna Gruzie měla nový kabát, chlápka s klávesama, co vytváří atmosféru pro navazování lázeňských známostí a zpěvačku, která zpívala tak hlasitě, že nebylo slyšet na slovo. Ale o slova v Gruzii nikdy nikomu nešlo. Lázeňský život je plný příležitostí! Já ho mám, ty jí máš! Noční podnik praskal ve švech, i když není sezóna. Věčná píseň „Já chci žít nonstop!“ vytáhla na parket i ty, co ještě netančili. My dvě, co taky chceme žít nonstop, aniž bychom u toho ohluchly, jsme šly raději do Bažiny.

Bažina je country salon, co stojí ve Frantovkách snad od nepaměti. Hanka tam chodila už před osmnácti lety, když se v lázních zotavovala po operaci slepáku. Byla tehdy zpruzená, že jí nadbíhali dědci, na čemž se nic nezměnilo ani po letech. Venku je zima a nevlídno. U kamen se dobře zpívá o starých láskách, o vagónech a o tulácích, co uměj hrát joho. Bála jsem se, že budu vzpomínat, a taky že jo. Tohle jsme přece zpívali kdysi na koleji s Honzou. A líp. Každý večer jsme měli narváno…

Mezitím zní La bamba a na parket naskáče všechno, co má nohy. Tančírna je samostatný svět ve vesmíru. Má svá pravidla. Když přijde pro hezkou mladou ženu otřesně sebevědomý mladý muž, očekává, že se dáma zvedne a půjde tančit. Hančino odmítnutí jsem nečekala ani já, natož urostlý hasič. Já se ve svých letech dvakrát prosit nenechám, protože bych si už nemusela zatančit nikdy. Ochotně vyskočím, protože Petr z Plzně už mě nemohl ničím překvapit. Co měl, ukázal odpoledne v dámské šatně. Tanec a panák u baru byl jen logickým vyústěním seznamky, která probíhala v opačném pořadí. V lázních je možné cokoli. Zhrzený fešák už se o Hanku nepokoušel. Zato nejstarší dědek v lokálu se rozhodl mladici sbalit. Když pohrdla i jeho společností, zatarasil cestu k našemu stolu židlemi, aby ji vytrestal za namyšlenost. Na pár metrech čtverečních se odehrává kabaret. Potkají se tu malí, velcí, tlustí, tencí, chytří, hloupí, kdo tu je, ten neprohloupí. K vidění jsou pózy, mindráky, panáky, dupáky i ploužáky. Osudy ženáčů, jejichž manželky se doma starají o děti, se proplétají s očekáváním chtivých paniček, toužících po letmém dobrodružství. Sebevědomí vysportovaných hasičů, co neznají odmítnutí žen, dostává na frak stejně jako domýšlivost starců, kteří chtějí vyskočit hrobníkovi z lopaty nebo umřít v mladém náručí. Kapela zpívá o tom, že v pekle je ráj, a muzikantské Lidušky si žárlivě střeží své omšelé hvězdy. Kovbojské košile, kníry, klobouk s liščím ohonem, všechno je tu k mání. Na parketu se prolíná dychtivost místního cvoka se sváděním zrzky, dodávající si odvahu fernetem. Chlápek v červené košili marně oslňuje znalostí místní kultury. Ochota učit se country tance právě teď, tady, a s ní, je dojemně trapná….Zrzka si dokáže, co potřebuje, a mizí. Příběh zůstává nedopsán, pávovi smutně plihne pestrobarevné peří. Muži se natřásají a jsou ochotni tančit cokoli, i country, když není zbytí. Dup dup, otočka, ruce v bok. Odvaha mužů roste přímo úměrně s množstvím vypitých panáků. Temperamentní černovláska tančí sama se sebou a bílá krajková halenka se jí vyhrnuje přesně tam, kam má, aby ukázala svůdně opálené tělo. Věřím v tanec. Nikdy jsem neviděla větší radost z pohybu a takový oheň v těle.
Zákon přitažlivosti se prý vždycky postará o okolnosti a osoby, které vibrací odpovídají naší vibraci. Parket popírá všechny zákony. Pro Hanku přichází další tanečník. Hrůzný stařec. I Hitchcock by jásal. Tomu se říká rychlá karma. Mladého odmítla, jde pro ni tohle. Dědek se po odmítnutí zatvářil, jako by ho postihla mozková příhoda. Starci věří, že se jednou dočkají. Tak jako přichází jaro, dobrá zpráva a svítání. Je to pošetilé, ale člověku se líp žije, když na něco čeká. Všem jsme hned zvečera daly přezdívky a domýšlíme si jejich osudy. Parket je pevný bod, kde se odvíjejí příběhy jako na kolotoči. Každý jsme nějaký příběh. Taneční večer v lázních je škola života. Zážitek, který nepředčily ani stromy v pletených svetrech a čepicích, Podivná rozhledna, co vlastně rozhledna není, Lesní oltář, ani telecí řízky s tatarákem, saunou a bazénem. Dokonce ani můj nový modrý chlupatý svetr, co jsem si na promenádě koupila.
Na kurzu psaní nás učí, že povídka má mít hlavu a patu. Začátek, prostředek a konec. Pointu, a nejlépe i poučení. Nesmíme odbíhat a nemáme mít myš stejně velkou, jako slona. Protože pak se ztrácí proporce. Taky to nemá to být popis toho, „Jak jsme tam jeli“.
Píšu klidně dál „Jak jsme tam jeli“, myš mám větší než slona a na pointu může každý zapomenout. Jak mluvím, tak píšu. Deník z mého života. Deníky končí většinou průšvihem. Po smrti je najde ten, kdo nemá a dozví se něco, co neměl. Nepíšu potajmu. Vybalím všechno a hned. Možná i proto, aby ten, kdo se cítí sám, vyrazil do lázní. A měl radost z toho, že žije. Když nebude vědět, jak se seznámit, může vlézt u bazénu omylem do dámské nebo pánské šatny. Až si všichni všechno ukážou, půjdou tančit, protože už budou vědět, do čeho jdou. Do nebe je to nedostane, a z pekla nevytáhne.
Můžou s sebou vzít i své velké dítě. Když bylo malé, do Gruzie ani do Bažiny by ho nevzali. A kdo jiný by ho tam měl vzít?! Život se má žít. Dokud je to k tomu.

Žádné komentáře:

Okomentovat