7. února 2017

Kouzlo vánoc - napsal Martin Zvoníček

Tichým nočním městem, bíle svítícím popraškem sněhu, projížděl jak uhel černý kočár, tažený dvěma vraníky. Padající sníh tlumil klapot kopyt koní a zasypával stopy kol. Plynové lampy matně osvětlovaly liduprázdné ulice, kterými zachumlaný kočí vůz pomalu vedl.

Pasažérkami kočáru byly dvě mladé ženy. Obě byly krásné a štíhlé. Byly si k nerozeznání podobné, ale přitom se nemohly více lišit. Zatímco první byla oděna v černé šaty a její zachmuřený výraz jakoby se snoubil s temnotou noci, druhá měla róbu zářivě bílou a její usměvavá tvář prosvětlovala přítmí interiéru. Mlčky projížděly ulicemi a vyhlížely z okýnek dveří kočáru.
Ticho přerušila tmavá dáma: „Zvláštní čas, tenhle vánoční podvečer. Všichni ti lidé sedí doma a jeden večer v roce se snaží být k sobě laskaví. Jakoby ten jeden jediný den mohl nějak napravit a vynahradit to, jak se k sobě chovají po zbytek roku.“

„Nebuď na ně tak přísná, sestřičko,“ oponovala jí ta druhá, mladší. „Já myslím, že ten jejich Štědrý večer se všemi zvyky, obyčeji a rozdáváním dárků je moc hezký.“

„Říkáš dárků,“ reagovala opět zachmuřená sestra, „ale jen bohatí si jich mohou dopřát více. Většina lidí je chudá a každý dostane pouze nějakou drobnost. A někteří ani to ne.“

„Vidíš, sestřičko,“ lehce tleskla bílými rukavičkami mladší cestující. „Co kdybychom dnes udělaly radost těm, ke kterým osud nebyl tolik laskavý? Víš, já hrozně ráda rozdávám radost dětem. Pojď, zkusíme každá nějaké potěšit. Když je dnes ten Štědrý den... zase jednou, výjimečně. Prosím.“

„Tak dobře,“ souhlasila po kratičkém zaváhání černá sestra. „Každá z nás může na jednom místě udělat, co umí,“ rozhodla. „Schválně, které z nás se povede je potěšit víc.“

Obě se na sebe usmály, obě úplně stejně a přitom každá úplně jinak.

Po pár minutách se ozvalo zaklepání na stěnu kočáru a kočí zastavil před větším, kdysi možná honosným domem. Ten tu očividně stál již mnoho let. Pod oloupanou omítkou vykukovaly místy cihly, střecha už byla uprostřed viditelně prohnutá, skla oken byla zašlá. Dům byl celý potemnělý, jen v přízemí se svítilo z několika oken, kterými bylo vidět do jediné velké místnosti. Tam u dvou dlouhých stolů seděla spousta dětí různého věku. Všechny společně večeřely za dohledu tří řádových sester. Jídlo jedly očividně s chutí, ale přitom každé co chvíli pohledem zabloudilo pod velkou ozdobenou jedli, pod kterou leželo pár balíčků, zabalených v prostém papíru a převázaných motouzky.

Sestry vystoupily z kočáru. Starší dáma chvíli sledovala večerní scenérii a pak zvedla ruku v černé rukavičce.

Nejdřív se chvíli nic nedělo. Pak ale jedno z dětí pozvedlo zrak od talíře, vykulilo oči a upustilo lžíci. Obě sestry pak okny sledovaly nastalý shon. Jedno po druhém děti postupně prudce vstávaly od stolů, až židličky popadávaly, a hnaly se ke stromu. Řádové sestry se křižovaly a marně se snažily zastavit příval ženoucí se k zázraku, který se objevil pod stromem. Tam to vypadalo jako v pohádkovém hračkářství. Hračky pro kluky i holčičky všech velikostí a barev, zářivě nové a čekající na své nové majitele, byly všude kam jen oko pohlédlo. A děti, naprosto opomíjející ten fakt, jak se tam mohly tak zčistajasna objevit, si s nimi za radostných výkřiků a rozzářenými tvářemi plnými smíchu začaly hrát.

„Velmi dobře, sestřičko,“ usmívala se krásná bílá dáma. „Tak teď já.“

Obě opět nasedly do kočáru a ten se zase rozjel do bílé noci. Po chvíli ho znovu zastavilo zaťukání zevnitř.

Kočár zastavil na viaduktu před nízkým měšťanským domem. Skrz jeho okénko byla za rozsvícenými okny vidět podobná scenérie jako předtím. V místnosti byli dva malí chlapci, děvčátko a jejich maminka. Stály seřazeni před vánočním stromkem a zpívali koledy. I pod ním čekalo několik prostých dárků, ale výrazy obyvatel tohoto domku byly místo dychtivého očekávání jakoby zastřeny smutkem. Víly vystoupily z kočáru a ručka v bílé rukavičce se pozdvihla.

Najednou do uličky zpoza rohu vklopýtal voják, od hlavy až po paty celý zamazaný blátem a udiveně se rozhlížel okolo sebe. Po chvilce vešel do domu, který sestry sledovaly. Proměna nálady v něm po jeho příchodu byla přímo zázračná. Všichni se k němu vrhli, pověsili se mu bláto-nebláto okolo krku a samou radostí ho mohli umačkat.

„Tak co,“ zeptala se usměvavá víla, „kdo vyhrál?“

Tmavá dáma k sobě tiskla rty a mlčela. Uběhla krátká chvíle, během které obě mlčky pozorovaly účinek posledního kouzla. A pak najednou ticho přerušil hlas třetího pasažéra kočáru, který až dosud pouze sledoval počínání sester.

„Promiňte, paní, nemohl jsem nevidět, co jste tady a předtím v sirotčinci udělaly. Mohl bych i já dnes zkusit učinit někoho šťastnějším?“ zeptal se vozka. Rozhodnout ale mohla jen jedna, ta starší.

„Jsou přece ty Vánoce,“ žadonila bílá víla, snažící se něco vyčíst z nehybné tváře sestry.

„Dobrá,“ rozhodla černá víla. „Ale naposledy.“

„Není to daleko,“ ujišťoval je vozka.

Tentokrát kočár zastavil před malou chaloupkou na kraji města. Přes její temná okénka nebylo skoro vidět. Po chvíli však přece jen v mihotavém světle svíčky spatřili chlapce. Seděl na zemi opřený o stěnu a netečně sledoval zeď před sebou.

Kočí se naklonil ke své bílé pasažérce a tiše jí něco pošeptal. Víla se usmála a zvedla ručku.

Chlapec se najednou prudce vztyčil a nevěřícně se díval na své ruce. Potom začal běhat po místnosti, radostně bral do rukou všechny věci, které v ní byly, a nadšeně si je prohlížel. Nakonec začal skákat samou radostí.

„Jak jsi to dokázal?“ ptala se zvědavě temná dáma. „Co jsi mu dal, že je tak šťastný?“

„Znám toho chlapce již léta,“ odpověděl kočí. „Byl od narození slepý. Nebylo těžké přijít na to, co by mu udělalo největší radost.“

Chvíli ještě postávali před domkem a užívali si radost dítěte uvnitř. Přestalo sněžit a nebe se rozzářilo tisíci hvězd.

„Je chladno,“ rozťal po chvíli bílé ticho vozka. „Pojedeme?“


Žádné komentáře:

Okomentovat