24. února 2017

Když piju tak nejím - z deníku anorektičky - napsala Katka M.

Poslední den v roce by neměl být stres. Vždyť je to den jako každý jiný. To, že si lidé určili, že rok má (většinou) 365 dní, a že počátek každého nového se bude oslavovat, je jen pitomá tradice.

Je to výmysl všech, kteří chtějí smést chyby ze stolu a říct si, že teď můžou začít znovu. Jestli jim to pomůže, tak prosím, ale já o to nestojím. Chyby se neomlouvají, tedy alespoň ty mé ne. Jsem toho názoru, že člověk se může opít jakýkoliv jiný den v roce. Bez výčitek, když mu to udělá dobře na těle i duši.

Pomíjím ten fakt, že mně se po alkoholu udělá odporná vyrážka a pokud ho nevypiju dostatečné množství, nedokážu si ani těch pár ubohých hodin užít. A strach z kalorií mi to málokdy dovolí.

Můj plán na letošní Silvestr byl jasný, výlet do Prahy za vzpomínkami a skvělými lidmi, do jiného světa. Přesněji hlavně za Violou, kterou jsem poznala v Motole. Když se blížil čas odjezdu vlaku, chtělo se mi tam čím dál tím méně, ostatně jako vždycky. Jsem moc ráda, že mě nakonec dokopala k tomu, abych zvedla zadek. Docela jí za to tleskám, protože to už se dlouho nikomu nepodařilo.
Cestou jsem cítila obrovskou nejistotu a měla jsem pocit, jako bych dělala něco ilegálního, jako bych všechny zrazovala a pokládala obrovské břemeno na rodiče, kteří mi asi tisíckrát zopakovali, jestli nechci raději zůstat doma a abych na sebe dávala pozor. Hlášení každých pár hodin, že jsem v pořádku, je nutností. Ano, hodně jsem o tom přemýšlela a chápu je. Mají právo se bát. Mít strach z toho, že jedu do obrovského města za anorektičkou, kterou jsem poznala na psychiatrii.

Jejich představa je taková, že mě někdo podvede, okrade, znásilní, a že si pro mě pojedou buď rovnou na pitevnu do nemocnice, nebo aspoň znovu na psychiatrii či policii. Jelikož jsem jejich katastrofické vize nepotvrdila a vrátila se až na mírnou společenskou únavu v pořádku, doufám, že příště už jejich důvěra bude pevnější. Zvolila jsem taktiku chlácholení přes SMSky, ve kterých jsem jim srdceryvně vštěpovala, že jsem v pořádku, v bezpečí, a že je mám moc ráda. Pravdivost bych nechala stranou.

Představa stráveného Silvestra v luxusní vile s obrovskou zahradou se mi nepříčila. Naopak, i když jsem si chvílemi připadala málo dobrá na takový přepych. Nejsem zvyklá se v takovém prostředí pohybovat každý den a popíjet drahé koňaky jako vodu. Když jsem úspěšně dojela do Prahy, na nádraží mě vyzvedla Viola a ex-snoubenec její sestry. (Řekněme, že když mu to nevyšlo s Jasmínou, začal si rozumět s Violou a tráví spolu většinu volného času tím, že vysedávají po kavárnách nebo chodí do kina, jsou nejlepší přátelé.) Rovnou bylo jasné, že se ještě někde zastavíme pro něco k pití a jídlu na večer.


Provoz v Praze je strašný, takže jsme dost riskovali botičku, když jsme zaparkovali na soukromém parkovišti blízko Dobré Trafiky. Tuhle kavárnu miluju a snažím se ji navštívit pokaždé, když mám tu možnost. Tak dobré čaje a příjemně zakouřené retro prostředí totiž jen tak někde nenajdete. Sedli jsme si na malé dřevěné židličky a George si k nám přistavil jednu od vedlejšího stolu. Sešli se tři introverti, snílci, flegmatici. Ideální kombinace. Pár minut jsme jen tak zírali a bavili se pohledem.

Vyrušila nás slečna s nápojovým lístkem. Dali jsme si horkou medovinu a Pu-Erh Tea. Konverzace se rozběhla, konečně jsem zase potkala spřízněné duše, co mají stejné problémy jako já. Cítí všechno úplně stejně, až je mi z toho smutno. Uběhla asi hodina a půl, než jsme se odhodlali k odchodu.

Trochu napnutě a promrzle jsme klusali k autu, jestli tam ta bota bude nebo ne. Nebyla! Díky Bohu, v té zimě bych to čekání na policii asi nedala. Na večer jsme ještě vzali dvě lahve medoviny a rozvalili se v obýváku před obrovskou televizí u svítícího stromečku. Mají dům s mramorovými schody a výtahem (především pro babičku na chodítku), prostornou halou a několika koupelnami, ložnicemi i pracovnami. Pro mě docela bludiště. Všude něco svítí, píská, bliká a světla se rozsvěcí a zhasínají sama. Tak nádherné obrazy jsem už dlouho neviděla, různé rozměry, techniky, barvy. Známí umělci i vlastní tvorba. Prostě ráj!

Konečně někdo přišel. Violina sympatická mamka a také desetiletá sestra Thea. Úžasně roztomilé a zvídavé stvoření. Stihli jsme zhlédnout skoro dva filmy, při Drž hubu! se rozrazily se dveře a v nich stál Jean – Phillipe. Nejvtipnější a nejsarkastičtější člověk, jakého jsem zatím potkala. Napůl Francouz a napůl Čech. Když volně přechází z češtiny na francouzštinu, vytváří zcela nový přízvuk. Zapomněla jsem říct, že Viola i všichni její sourozenci chodí na francouzské lyceum a doma mluví spíš než česky anglicky. V jejich domě se totiž velmi často pohybují Francouzi a Američani, takže angličtina je jazyk, kterým se všichni spolehlivě domluví.

Těsně před půlnocí dorazily Violiny sestry a dalších asi 10 lidí. Odpočítávání bylo epické. Mačkali jsme se na nejmenší střešní terase a šampaňské pili z kelímků na kávu. To, co zbylo v lahvích, potom kolovalo dokola, takže kdo měl zájem, mohl mít v puse sliny všech přítomných. Děkuji, nechci.

Rozjela se docela dobrá party, pouštěly se karaoke texty, Jasmína úžasně zpívala a všichni tak nějak tancovali kolem baru v kuchyni a objímali se. Kolem druhé ráno se skoro všichni rozhodli, že pojedou do města. Mně se nechtělo, Viole taky ne. A tak jsme zůstaly já, ona, její rodiče, Thea a Tomáš s Jessiem. Najednou už jsme tam zbyly jen my dvě, paní Tůmová a kluci. Začínalo to být docela vtipné, jelikož Jessie střídavě balil Violu a její mamku. Je mu 23 a sebevědomí má na nejvyšším levelu. Tomášovi je 31, ale vypadá maximálně na 25. Během večera do sebe vyklopil skoro celou lahev vodky, takže začal být opravdu funny. Méně funny (pro něj) byl ale ten fakt, že v 5 ráno musí jít do práce. Leželi jsme na sedačce v obýváku a rozvinula se poměrně vtipná konverzace.

Nevím, jak jsme se na tohle téma dostali, ale paní Tůmová začala vyprávět o vztahu se svým manželem. Po dlouhé době jsem se zase upřímně smála. Zazdila to tím, že ona už se svým manželem rok a půl nesdílí jednu ložnici a na náš argument, že by si mohl najít mladší milenku, reagovala uchechtnutím. Protože by ho prý žádná mladší nechtěla. V duchu jsem si říkala, že se zatraceně plete.

Zase mé černé myšlenky. Nafackovala bych si za to. O půl páté jsme si řekli, že už bychom asi opravdu měli jít spát. Tomáš si volal tágo. Do smrti nezapomenu jejich adresu, protože než ji tomu taxikáři nadiktoval, trvalo to asi deset minut. Kdo by řekl, že je tak velký problém vyslovit název ulice Na Násypce, haha. Na rozloučenou nás všechny včetně Tomáše oslintal a mně jako bonus sáhnul na zadek. Ne, že bych na něj neměla náladu, ale celý večer jsem zase byla nesvá a připadala jsem si nejtlustší ze všech lidí, co tam byli. A ještě víc to umocnilo můj pocit, že o mě někdo má zájem jen, když je opilý nebo zoufalý.

Probudila jsem se ve čtvrt na 9. Byla mi hrozná zima. Vyplížila jsem se z postele do koupelny, tam jsem zhlédla svůj opuchlý zjev a pytle pod očima, v rychlosti jsem si vyčistila zuby a hodila na sebe oblečení, které smrdělo kouřem. Vypila jsem sklenici vody a vyšla ven. Nikoho jsme nebudila, rozloučili jsme se radši už večer, protože jsem tak trochu počítala s tím, že až půjdu na vlak, tak oni ještě budou spát. Rodičům jsem totiž řekla, že do oběda budu doma. Když jsem došla k poslední bráně, byla zamčená. Řekla jsem si jen sakra. Začala jsem se rozhlížet, viděla jsem záhon, na kterém byl dekorativní kámen blízko u zdi. Nenapadlo mě nic jiného, než si na něj stoupnout, vyšvihnout se na zeď a seskočit na druhou stranu z asi 2,5 metru výšky. Geniální nápad, který se mi povedl uskutečnit během pár vteřin. Tu noc začalo mrznout. Já se v téhle části Prahy vůbec nevyznám, a tak jsem prostě někam šla s tím, že dojdu na nejbližší zastávku a popojedu na metro.

Nejbližší zastávka se ale ukázala být poměrně daleko, takže mi cestou stihly umrznout kompletně všechny prsty na nohách i na rukách. Dokodrcala jsem se k automatu na jízdenky a vysypala z peněženky všechny drobné. Tak fajn, jízdenku bych měla, teď ještě, aby ten autobus jel. Po pár minutách skutečně přijel a já popojela celé dvě zastávky na Anděla, kde jsem nastoupila na metro. Doplazila jsem se na nádraží a zjistila, že je všude zavřeno. No tak jsem šla k nějakým ťamanům a koupila si tam cottage, 2 menší jablka, oříškovou tyčinku a vodu. Chtěla jsem to do sebe dostat, protože jsem věděla, že jsem neudělala dobře, když jsem včera a předevčírem zapomínala na jídlo. Výčitky mám, i když nejím. Hlad jsem sice neměla, ale energie byla na nule a ještě víc to umocnily pouhé 3,5 hodiny spánku.

Když jsem si ve vlaku rozložila jídlo, pán naproti mně se inspiroval a udělal totéž. S tím rozdílem, že on měl pivo, slaninu a dvě housky. Po spořádání své porce to zakončil decentním krknutím. Dojela jsem domů, popřála rodičů Happy New Year a šla si lehnout. Měla jsem na sobě 2 deky a stejně jsem se klepala zimou. Rozmýšlela jsem se, co tedy budu dělat. Pustila jsem si seriál a potom jsem se prostě zvedla a donesla si tu obrovskou 300g karamelovou Milku s oříšky. No a snědla jsem ji. Proč? Sama nevím, chvíli jsem z toho byla v šoku, ale teď je to poprvé, co mám trošku menší výčitky, než jindy. Prostě jsem snědla celou obrovskou nechutně sladkou čokoládu. A neboří se svět. Jelikož mi není špatně, tak jsem ji asi prostě potřebovala. Možná? No, ne, to asi těžko. Nevím. Zase jsem z toho zmatená a děsí mě to množství tuku. A moje tělo mě děsí taktéž.

Ale prostě jsem to zkusila překonat a normálně jsem si to započítala do kalorických tabulek. Na dnešek mi denní příjem díky té čokoládě vychází na 11000 kJ. Hnusné číslo. Ale vím, že od zítra si zase pojedu svých zdravých 4000 kJ. Zítra jedu lyžovat. Včera ráno jsem byla cvičit. Dnes večer jdu cvičit. Otázka zní: Můžu si dovolit tohle dělat? Je to normální? Vím, že se mi po čokoládě a různých takových sračkách dělá vyrážka po celém těle, protože nejsem úplně zvyklá to jíst, ale to zmizí. Teda doufám. Mám obrovské břicho, výčitky ještě větší, ale pořád jsou menší, než bývaly dříve. Takže, jak na Nový rok, tak po celý rok. Nemyslím teď žrát každý den obří čokoládu, ale nevyčítat si. Nebo spíš vyčítat si méně. Nejsem na sebe pyšná za to, že jsem snědla čokoládu, naopak, ale cítím alespoň minimální pokrok v tom, že si to tolik nevyčítám. Ne. Už je to tady. Zase se klepu, chodím před zrcadlem a vidím, jak jsem celá obrovská, nafouklá a hnusná. A prostě jsem. Nevím, proč si tohle dělám. Moc dobře vím, že si to potom budu vyčítat, ale stejně to zkouším, jestli to náhodou nebude lepší než minule. Je to ale jen horší a horší.

Byla jsem ve fitku, teď jsem přišla a mám pocit, že jsem nic nedělala a chtěla bych jít ještě někam. Třeba na trampolínu. Na zítra jsem si naplánovala 3000kJ a chci to snížit. Protože hlad mít nebudu a unavená taky nebudu, ta čokoláda bude spolehlivě stačit ještě tak na 2 dny. Vím, že to, co dělám, je hrozně nezdravé. Zítra jedeme lyžovat, mně bude neskutečná zima a mamka s sebou bere bábovku. Čeká, že ji budu jíst. A taky čeká, že si dám jídlo v restauraci. To ale nepůjde. Jsem na sebe zvědavá.

Žádné komentáře:

Okomentovat