28. ledna 2017

Osud nepřelstíš - napsala Monika Hodáčová

Magdalena vstoupila do kostela. Po kolikáté ve svém životě? Dvakrát, třikrát byla v kostele s rodiči, podívat se o Vánocích na Ježíška v jesličkách. To už bude dobrých třicet let. Teď ale vešla dovnitř. Sama o tom příliš nepřemýšlela, hlavu jí zaměstnávala jediná myšlenka: zase se to nepovedlo, zase se to nepovedlo… nepovedlo! Slzy se od chvíle, kdy to zjistila, nekontrolovatelně kutálely po tvářích a ona toužila být neviditelná nebo se alespoň skrýt před pohledy kolemjdoucích.
Měla jsem zůstat doma, pomyslela si, když otevírala těžké kostelní dveře. Čekat, že té bolesti venku uteču, bylo naivní. Není kam utéct, a hlavně už není nic, co by mi pomohlo. Nic a nikdo!
Magda se schoulila do zadní kostelní lavice a podala se tomu nezadržitelnému pláči. Plakala pro všechny své děti, které se nikdy nenarodí. Nikdy. Tolik let snažení. Nejdřív přirozenou cestou. Hlídání plodných dnů. Pití bylinných lektvarů a cvičení zaručených cviků. Práce na miminku. A zklamání 12x za rok.
Adam, její muž, se ji snažil povzbuzovat, chápat. Možná ji miloval až příliš. Dělal vše, co se od něj očekávalo a rouhačské myšlenky třeba na to, že by se zase někdy mohli milovat jen tak, bez té práce, zaháněl v zárodku.
Až budeme mít dítě, všechno se změní, vše bude lepší, doufal. Pak přišlo na řadu umělé oplodnění. Adamovi se do toho moc nechtělo, vždyť jsou prý zdraví. Ale Magda se k tomu upnula. Zavrhla možnost osvojení a Adamovi řeči o tom, že i cizí dítě by mohlo zaplnit prázdné místo, a ještě by někomu pomohli, odbyla nesouhlasným vrtěním hlavy. Chce svoje dítě. Dítě, které bude jen a jen její. A tak začal kolotoč hormonální stimulace, odběrů, oplodnění a… dalších zklamání. Byla za ty poslední roky vyčerpaná, břicho i prsa věčně nafouklé, nové vrásky a zoufalý pocit, že stárne. A dnes umřela poslední naděje. Všechna schopná embrya ze třech odběrů vajíček už byla použita a doktoři další odběry nedoporučují. Oni nedoporučují. Každému z nich doma určitě běhá alespoň jedno dítě, ale oni nedoporučují. „Co by tak dělali na mém místě?“ přemítá Magdalena a slzy se nepřestávají drát zpod víček. Ať jdou někam se svými doporučeními. Adamovi to ještě neřekla. Ví, že ji obejme, o všechno se postará, donese jí čaj nebo skleničku červeného. Magda si moc dobře uvědomuje, že málokterý chlap by tohle trpělivě snášel. Jejich život před tím, před tím, než se začali snažit, byl tak jiný. Oba milovali cestování, lyžování, plachtění, ale i hudbu a knížky. Mohli si vyprávět nekonečné hodiny. Nebo se milovat. Už je to tak dávno, jakoby v minulém životě. S touhou po dítěti se vytratila její touha po všem ostatní. Musela se šetřit. Musela dodržovat životosprávu. Musela číst knihy o přípravě na mateřství. A sedět jen tak na koncertě ji dávno nebavilo. A Adam to všechno vydržel. Nejdřív se ji snažil rozptýlit, naplánovat program. Časem to už jenom snášel. Trpělivě snášel. „On bude vlastně rád,“ prolétlo Magdě hlavou. No ano, on bude rád. Bude chtít zpátky jejich starý život. Smíří se s tím, že dítě nebude nebo bude chtít nějaké z kojeňáku. Nebo si najde jinou ženu. Ale bude rád, že skončí ten věčný kolotoč čekání a zklamání. Ano, on bude rád. Magdalena se zachvěla. Seděla v kostele, ale neměla pocit, že by jí byl nějaký Bůh na blízku. Cítila se sama. Všemi opuštěná. Všemi zrazená. Rozhlédla se po prázdném kostele. Kdo jí pomůže? Všimla si, že ve druhé řadě lavic, až úplně vzadu, sedí dívčí postava. Ta dívka plakala. Magdalenu zaplavila vlna soucitu, jako by se v ní probudil mateřský instinkt. Vždyť by to klidně mohla být moje dcera. Co může trápit takové děvčátko? Nešťastná láska? Magda si k ní opatrně přisedla. Na otázku, jestli jí může pomoci, dívka jen zavrtěla hlavou. A tak jí alespoň řekla, že je taky zoufalá, že touží po dítěti a žádné dítě nikdy mít nebude. Dívka se na ni konečně pootočila a špital: „Já čekám dítě. Nechci ho. Strašně se bojím. Bude to bolet. Nechci se o něj starat. Jeho táta je pryč, ani jsem ho pořádně neznala. A bojím se to říct doma. Co budu dělat?“ Magdalena na ni nechápavě zírala. Chtělo se jí proklít toho nahoře bez ohledu na to, kde právě seděly. Nebo možná právě proto. A pak jí hlavou prolétla myšlenka, které se sama zalekla: to bude moje dítě, já se o ně postarám, já ho zachráním. Nikdy se nikdo nedozví, že jsem ho neporodila. Bude jen moje. Nějak to přece musí jít zařídit. O osm měsíců později žila Magdalena s Adamem v jiném městě, nechodila do práce, a když občas vyšla ven, měla pod svetrem polštářek. Nejdřív malý a po pár týdnech už pořádný polštář. Tolik se těšila. Když se jí sousedka ptala, kdy už to bude, hrdě hlásila termín porodu. Úplně se do toho vžila, že je těhotná. Cítila se těhotně. Jenom Adamovi polštářek vadil, a tak spolu už nikam nechodili. Prý že to není normální. Že by bylo lepší si dítě osvojit, jak jí kdysi navrhoval, nelhat mu, ponechat identitu. Bože, jakou identitu? Identitu nechtěnýho a odloženýho? To by mu fakt prospělo. Vlastně jí. Měla to být holčička. Její malá princezna. Taky pro ni už měla princeznovský pokojíček. Do posledního detailu vyladěný. Samozřejmě kočárek, výbavičku, plenky i bio krémy. To ona, Magdalena, dá té maličké identitu, identitu krásné, šťastné, milované. Jmenovat se bude Maya. Maya jako květina. Biologická maminka Lucka snášela těhotenství dobře. Přerušila učňák, aby nemusela nic vysvětlovat. Její rodina se s touhle komplikací, která jim vydělala tři sta tisíc, smířila celkem snadno. Nakonec, řekla si Lucky máma, taky jsem děti neplánovala, když přišly, tak tady byly, no. A nejstarší měl taky tátu neznámýho. Nikdo to moc neřešil. A ani mi nikdo nic nedal. Vlastně měla ta moje Lucinka štěstí. Tři sta tisíc korun pohromadě jsme nikdy dřív neviděli. A ta ženská, co si malou koupila, běhá kolem Lucky jak kolem carevny. Zdravý jídlo, úplně nový mateřský oblečení, vycházky do přírody. Holka sice občas brečí, že se bojí porodu a že jí to bude líto se malý vzdát, ale to se dá pochopit. Sama nejsem bez srdce, a i když jsem se s těma parchantama moc nebabrala, ráda je mám, všechny. Krev není voda. Ale holka je mladá, oklepe se, zapomene a dětí ještě může mít. A té malé tam bude dobře, bude mít královský život o jakým se jim ani nezdá. Tak co. „Rodíme, rodíme,“ volá Magdalena na Adama. „Rychle, tak dělej, každá minuta může být důležitá.“ „Bože, TY přece nerodíš,“ usadil ji Adam a jí se zdálo, že se schválně vleče co nejpomaleji. Jeho trpělivost už byla vyčerpaná. Zdálo se mu, že dostal roli v podivné grotesce, kde jde o život. A on té své roli vůbec nerozumí. Ale snad už to skončí, snad zase začnou alespoň trochu normálně žít. Šlápl na plyn. Už aby byla ta šaškárna za nimi. Chudák holka. Bylo mu Lucie líto. Na chodbě už byla Lucky máma. Prý už to začalo. Magdalena byla u cíle. Za chvíli bude držet v náručí svoji dcerušku, svoji Mayu. Kojit ji Lucie samozřejmě nebude, vše je domluvené. Bude-li malá v pořádku, za 2 dny si ji povezou domů. Dveře porodního sálu se rozlétly. Mohou se jít podívat. Adam nechtěl. Musel se posadit, měl pocit, že omdlí. Vše v něm křičelo: „Ne, takhle to nemělo být.“ To ale už obě ženy pospíchaly dovnitř. Lucka vypadala unaveně a vyděšeně, ale sestra je hned uklidnila: „Obě jsou v pořádku.“ A tak se všechny sklonily nad ten maličký uzlíček a vlna mateřské lásky se… nerozlila. Magdalena nevěřícně zírala na holčičku. Princezna Maya neměla alabastrovou pleť, měla ji světle čokoládovou. O rok později zjistila Magda, že je těhotná. Žila sama. Opět se přestěhovala. Hodně pracovala, brala antidepresiva a občas si s někým vyrazila. Těm mužům nevykládala, že nemůže otěhotnět, prostě řekla, že bere antikoncepci a bylo to v pohodě. Až do chvíle, kdy jí doktorka doporučila udělat si těhotenský test. Nechápavě na ni koukala a o pár hodin později stejně nechápavě zírala na počuraný papírek se dvěma čárkami. Ten nahoře se jí vysmívá? Celým svým tělem zatoužila po Adamovi, ale už bylo příliš pozdě. I Adam po rozvodu hodně pracoval. Často i za kolegyni, když jí onemocněly děti. Občas jí i s něčím pomohl. Bylo mu s ní dobře, tak dobře. Nedávno se k ní nastěhoval. Dalším dítě prý neplánovala. „Ale můžeme se nechat překvapit,“ smála se a Petrovi to znělo jako rajská hudba. A princezna Maya? Ta přišla pár minut po narození nejen o náhradní rodiče, ale i o všechny královské výhody. Neměla vůbec nic. Žádný pokojíček, žádný kočárek, žádnou výbavičku, žádný biokrém. Neměla ani jméno. Brzy ale dostala napít od vlastní mámy. Dostala i pusu od své mladé babičky, a nakonec i nové jméno Žaneta. Než se Žanetka s maminkou Luckou vrátily z porodnice, novopečená babička dala do kupy těch pár věcí, které miminko potřebuje. Spoustu toho objevila doma, vždyť její nejmladší bylo teprve pět. Něco dostala a něco dokonce koupila. Měla radost, že těch tři sta tisíc nedovolila roztočit, teď se budou teprve hodit. Ta ženská sice chtěla peníze zpátky, ale to měla smůlu. Holku jim nechala na krku, peníze potřebují. Lucka se vrátila do školy a babička se o vnučku postarala. Krev není voda. Zvládla čtyři, zvládne i páté, vždyť jí není ještě ani čtyřicet. A mateřská se hodí. Žanetka je zkrátka jejich, žádná cikánka, jen krásně opálená, i v lednu. Její táta prý měl příbuzné ve Španělsku, alespoň to tvrdil Lucce, než se po něm slehla zem. Jen babiččin přítel trochu brblal nad dalším dítětem v rodině, ale když mu dala tisícovku, aby malou s chlapama pořádně zapili, už neprotestoval. Lucka si taky může najít takovýho fajn chlapa. Možná to chvíli potrvá, jí to vyšlo až napotřetí, ale konečně ho má, chlapa, co chodí do práce a ani jednou ji nepraštil. Ani jednou. A všechny děti má rád. Co by si mohli víc přát.

Žádné komentáře:

Okomentovat