26. ledna 2017

O lazebnících, řidičích a prodavačích - Yakeen

Jsme v Tamil Nadu. Latinka vymizela z billboardů, možná proto, že se se zastyděla a šla se nechat někam pokroutit. Její jednoduché tvary se totiž k malebným smyčkám tamilštiny mají jako pípání morseovky k symfonii. Bohužel její lyrická krása pro nás postrádá epiku informací. Dnes jsme z Western Ghátů sjeli po klikatých cestách do nížin, a celý den mířili přímo na východ. Teď jsme v Madurai. Přilákal nás sem prastarý Srí Meenaskshi Templ. Ráno si ho půjdeme prohlédnout.


Cesta dolů z hor stojí za oslavnou poznámku o hrdinech všedního dne. Indických řidičích a jejich vozech. Mistrovství těchto kabrňáků je, pro nás pasažéry, doslova dechberoucí. Do nepřehledných zatáček se vrhají za hlaholu klaksonu s radostí a jistotou, kterou kdy mohli disponovat snad jen piloti Kamikadze. Mozky v hnědých lebkách dokáží bleskově spočítat vzájemné pohyby několika dalších účastníků silničního provozu, a to přesto, že jsou naprosto rozdílní konstrukcí, povahou i temperamentem a jednoduché ale robustní vozy jsou jim v tom statečnými pomocníky. Dokáží najít jedinou možnou škvíru pro autobus mezi náklaďáky, rikšami, stádem koz, skupinkou krav, neukázněných chodců, cyklistů, a to na centimetry přesně. Možná, že tak chrabří jsou i proto, že řidiči nejsou invalidizováni příliš striktními předpisy, a busy zranitelnou elektronikou. Řidiči své schopnosti přikázali již tím, že vůbec přežili cyklistické dětství a motorkové dospívání. Jejich vozy jsou stroje z doby, kdy z továren vyjížděly automobily jako skály, než je další vývoj změnil na zranitelný štěrk pojízdných, křehkých počítačů. To vše se odehrávalo na cestách, které by v EU neprošly ani jako cyklostezky, a na krkolomných zatáčkách nad propastmi. A takto bohatýrsky jsme dojeli do Madurai.

V posledním článku jsem Vám slíbil, že se zmíním o indických lazebnících. Návštěva těchto živnostníků je zde v Indii přístupná všem. A většina mužů si ji dopřává. Není nadto, se nechat opečovávat místním haptickým holičem. Není ostudou ani výjimkou v jeho měkkých tlapkách propadnout spánku. Vybral jsem si provozovnu lokálního bradýře a posunky mu vysvětlil, o co ho žádám. Venku byla tma, moje žena odešla po nákupech, ostatní muži sledovali v televizi mně nesrozumitelný pořad, lazebník se dal do práce a já do spaní. Poslední, co jsem si pamatoval, bylo laskavé uvazování ubrusu kolem krku. Probudil jsem se po hodině. Holohlavý...

Pokračování textu a další příspěvky na Yakově blogu z cest.

Žádné komentáře:

Okomentovat