4. ledna 2017

Nedělní dopoledne - napsal Yakeen

„Jestli je to co?“ zeptal jsem se. Tomu chlápkovi vůbec nebylo rozumět. Podle kombinace bohatého opálení a nuzného oblečení, jsem usuzoval na bezdomovce. Hnědá kůže, předčasné vrásky vypálené sluncem a utrpením pod očima a kolem úst.
Mluvil či spíš šeptal. Popraskané rty a prošedivělé vlasy. A to bych se vsadil, že mu čtyřicet ještě nebylo. Oči mu plály, ale něco mi napovídalo, že tohle nemusí mít na svědomí drogy. Horečka? Možná.
Rozhlížel se kolem a obrazy předměstí hltal s lačností a údivem čerstvě přistálého mimozemšťana anebo ještě lépe, jako by vylezl z dešťového pralesa. Tohle všechno mně proběhlo hlavou, ale protože jsem to nedělní dopoledne nikam nespěchal, dopřál jsem mu čas na odpověď a dokonce jsem se k němu opatrně přiblížil, abych ho lépe slyšel. Podivné bylo, že nepáchl.

Příjemně překvapen jsem se podíval, na co tenhle podivný chlápek civí, ale nic zajímavého jsme neviděl. Nákupní centrum, sice velké ale takových je ve městě několik. Parkoviště s nablýskanými vozy už dneska taky nikoho nepřekvapí a naparáděné a navoněné rodinky, páry a jednotlivci už teprve ne. Nic zvláštního.
„Je tohle místo kde se lidé modlí ke svém bohu?“
Teď už jsem mu rozuměl. A opatrně jsem si ho znovu prohlédl. Že by přece jen drogy? Dlouhá košile a sandály. Vlastně docela čistá košile a v ruce? Co to je? Aha. Asi nějaký komparz historického filmu.
„No pro některé určitě,“ odpověděl jsem pomalu. Nuda nedělního dopoledne a čekání na manželku co se šla jen mrknout na boty ve mne vyvolala poťouchle filozofickou náladu.
„Jak ho zvou?“
Touhle otázkou mne ten týpek začal opravdu bavit. Fakt dobrej. S kamennou tváří dokázal hrát zvědavost.
„No, ty moudřejší by ho oslovovali Konzum a ty prostší ho nepojmenovávají, prostě mu jen slouží,“  odpověděl jsem také s vážnou tváří. V mládí jsme chodil do dramaťáku, divadlo mám rád a přece se nenechám přetrumfnout výstředně oblečeným exotem.
„A jak slouží svému bohu?“
To byla logická otázka, pochválil jsem ho v duchu, ale já taky umím být pohotový.
„No,“ začal jsem rozvážně, „odnesou mu většinu svých peněz. A když nemají dost, tak si pro něj peníze půjčí. Na to, co jim nabízí, se někdy chodí koukat a často na to celé dny myslí.“ Jako ta moje žena na šněrovací sandály, doplnil jsem si v duchu.
„Oni tam chodí kupčit?“ plamen v jeho očích explodoval. „ To jsou nepoučitelní?!“
Úplně na mne zapomněl a rozběhl se k monstróznímu vchodu.
Zajímavej človíček, pomyslel jsem si... Když ale chvíli po něm začali z nákupního centra zděšeně prchat lidi, přece jen mne to vyděsilo. Běžel jsem k budově a bál se o svojí ženu. Ta naštěstí vyběhla mezi prvními. Běžela mi naproti, papírové tašky za ní vlály, a na mně a všechny ostatní hystericky křičela: „Pro Krista pána, nějaký šílenec tam bičuje prodavače!!“

El Greco 1572

Žádné komentáře:

Okomentovat