5. ledna 2017

Moje žena nosí tepláky - napsala Klára Dvořáková

"Moje žena nosí tepláky." vyklopím na svého psychologa a čekám, že pochopí tu hrůzu, kterou prožívám.
Nehnul ani brvou a dál si čmárá do svého bloku: "Vaše paní sportuje?" zeptá se.
"Nesportuje!"
"Nosí tedy tepláky doma jako pohodlné oblečení?" nabízí psycholog.
"Ne, pořád. Pořád nosí tepláky," vysvětluji.
"Máte pocit, že se o sebe dost nestará?"
"Nestará? Ona na sebe přímo kašle!" rozhazuji rukama, nevěříc, že nechápe všechny souvislosti. Má přece vysokou školu!
"Moje žena ráno vstane a než nám udělá snídani, oblékne si tepláky. Chodí v nich celý den až do večera. Nikdy ji v ničem jiném nevidím. Možná v nich chodí i nakupovat a vozí děti na kroužky. Na to jsem se jí neptal. Jen doufám, že takovou ostudu mi nedělá!"
"Zkoušel jste si s ní o tom promluvit?"

Vrtím hlavou: „Moc ne.“

"Možná by nebyl takový problém, aby se oblékala do něčeho jiného, kdyby věděla, jak vám to vadí."

"To ona určitě ví. Říkal jsem jí to. Ale pořád mi opakuje, že si na úklid a vaření nebude brát nóbl šaty, že by si je umazala."

"A vaše paní uklízí každý den?"

"Ano, líbí se mi, když je uklizeno. Žena se má starat o krásný domov."

"Rozumím. A večer, když jdete domů, vaše paní pořád ještě uklízí?"

"Ne, ne, to už vaří večeři a občas dělá na počítači něco pro tu svou charitu, " cítím, jak nesouhlasně vrtím hlavou. Nechápu, proč žena, která má všechno, musí dělat pro charitu. Taková blbost!

"Hmmm, hmmm," psycholog kývá hlavou a zdá se, že přemýšlí: "Jak vnímají vaši ženu děti. Říkal jste, že máte děti..."

"Ano, tři. Roberta – první kluk se jmenuje po mně, a pak ještě Pavlíka a Kristýnku. Moc je nevidím. Jsem pořád v práci. Ale postaral jsem se, aby měly každý den program....," na chvíli se odmlčím, a když doktor nic neříká a jen zvědavě zvedl obočí, pokračuji: "Mají spoustu zájmových kroužků. To víte, stojí to spoustu peněz, ale já jim to mohu dopřát." Jsem na sebe hrdý. Kolik otců se tak zajímá o své děti?

"Vraťme se k mé otázce. Jak vnímají vaši paní děti?"

"Nerozumím, doktore. Jak by ji měli "vnímat"? Je to jejich máma, sakra, ne?"

"Jsou hrdé, že maminka tolik pracuje? Nevadí jim, že s nimi jejich rodiče netráví moc času? Jak jsem pochopil vaše paní pracuje pro charitu a vy jste od rána do večera ve své firmě..."

"Na co by u ní měly být hrdé? Že maká pro cizí zadarmo? A doma je to snad normální, ne? Že se máma stará o domácnost a o děti?.. Já se také nelituji, že toho mám moc." Jsem rozčilený. Co si sakra ten fouňa doktorskej myslí? Můj kouč se rozhodl, že mi manželka pomůže ve společenském žebříčku a já tady musím trapčit s psychologem. Měl jsem se na to vykašlat.

"Dobře, dobře, pane Pátku. To nikdo nezpochybňuje. Co podnikají vaše děti se svojí matkou?

„Co pořád máte, doktore? Vozí je přece na ty kroužky, vobčas něco ve škole - nějaká ta besídka a tak...“ je s nimi v podstatě pořád, pokud nejsou ve škole nebo na kroužku. Trochu jí to závidím, ale nikdy bych to nepřiznal.

„A jak trávíte s dětmi čas vy, pane Pátku?“

„Hele, doktore, mám toho dost. Já vám neplatím za to, abyste tu pitval můj vztah s dětmi. Tam je všechno v cajku. Děcka mne milují a vycházíme výborně. O víkendu jsme byli například v kině. Já potřebuju vědět, co s těma teplákama. Aby mi v nich doma pořád necourala. Vypadá jak tlustá tělocvikářka.“

„Vaše paní byla v tom kině s vámi?“ nedal se psycholog vyvést z konceptu.

„Ne? Proč? Ta byla doma s tou nejmladší. Byla to pánská jízda.“

„Chápu,“ doktor kývá hlavou a dívá se na mne zpříma. Na to nejsem moc zvyklý. Moji podřízení uhýbají očima. Moje žena a děti také. Jen Kristýnka – nejmladší. Ta se dívá takhle. Začíná mi připomínat svou matku, když jsem ji poznal. Tenkrát se mi to na ní líbilo. Dám mu ještě šanci, pak jdu domů a svého kauče pošlu s těma jeho blbejma radama do prdele:

„Doktore, vždyť já s ní nikam jít nemůžu. Vypadá hrozně. Vůbec se o sebe nestará. Zkazila by mi business. Vždyť já musím vzít nějakou mladou kočku, abych ukázal, že na to mám a jsem prostě dobrej.“

„Proč tedy řešíte, v čem chodí vaše žena, když to máte zařízené?“ podiví se psycholog.

Rozhodnu se říci pravdu: „Protože mám důležitou schůzku s Japonci, když to chce vědět. A tam si milenku prostě vzít nemůžu.“

„Tak proč paní nepošlete ke kadeřníkovi a neřeknete jí, aby se hezky oblékla?“

„To by musela nejdříve něco obléci. Všechno jí musí být malé.“

„...a je problém, aby si došla nakoupit nové oblečení?“

„Tak trochu jo, doktore, protože pak doma neuvaří, neuklidí a neodvede děti na kroužek... Minulý týden si odskočila na dvě hodiny k lékaři a úplně nám vypadla domácnost z rytmu...,“ začínám mít pocit, že ten kšeft s Japoncema vůbec nestojí za to nepohodlí, které bych musel podstoupit.

*************************

"Konečně!" zhluboka vydechnu a opřu se zády o skříň. Všechny košile jsou vyžehlené a vzorně seřazené ve skříni podle barev. Přesně, jak to má můj manžel Robert rád. Takže jsem to všechno stihla! Nakoupila jsem zásoby, vyprala, vyžehlila, vzorně uklidila dům, uvařila večeři, upekla, zařídila platby kroužků, přichystala dětem masky na halloween, sepsala rozvrhy i manuál chodu domácnosti a na konec i dopis na rozloučenou. Chci, aby děti věděly, že je miluju. Znovu si oddechnu a jsem na krátkou chvíli opravdu šťastná a spokojená.

Nasypu si do dlaně pár černých semínek ze své letní výpravy do přírody. Tenkrát jsem se vymluvila na doktora a ukradla si hodinku v lese. Nakonec i les léčí. Usměji se a dám si semínka do pusy. Nemají žádnou chuť, jen se těžko polykají. Zapiji je sklenicí vody. Teď už si ale musím pospíšit. Mám dvě hodiny, možná tři. Dívám se na své oblečení a vím, že se musím vysprchovat, umýt si vlasy, oholit si nohy a asi i spoustu dalších míst, pleťovou masku už nestihnu, ale udělám si makeup. Pak budu připravená. Nachystala jsem si elegantní černé šaty a nové spodní prádlo. Robert nebude moci mému zevnějšku nic vytknout. V celém domě to voní upečenými muffiny a polévkou. I když možná nebude mít ani chuť jíst, pomyslím si tak trochu škodolibě. I pana managera občas něco vyvede z míry. Škoda, že u toho nebudu.

Sundávám si tepláky a volné triko a otevírám naleštěný sprchový kout. I když ještě kvůli jedné věci bude manžel večer naštvaný - poslala jsem dnes děti k babičce. Robert špatně snáší, když nejsou večer všichni doma. Ale nechtěla jsem, aby mne našly ony. Tohle je jen mezi námi. Myji se svým oblíbeným sprchovým gelem s vůní růží a citrusové trávy. Došla jsem si jej kvůli dnešnímu dni koupit. Jindy takové věci nestíhám, ale dnešek je jiný - důležitý. Každý detail se počítá. Jsem unavená, víc než jindy. Možná už to začalo působit…Nebo je to tím, že jsem se snažila všechno připravit a už několik dní pracuji o ještě o něco více než jindy.

Otírám se velkou huňatou osuškou a myslím na to, že ji nesmím zapomenout dát uschnout. Robert má rád čistý, naklizený dům. Už dávno jsem si zvykla, že nemám žádné koníčky a starám se jen o rodinu. Jsou to nejdražší, co mám. Líbí se mi, když to tu voní leštěnkou s příměsí včelího vosku a levandulí. Jen to všechno nestínám. Tři děti, práce, spousta vaření, nádobí, zařizování a ty jejich kroužky! Proč musí mít každé dítě 2-3 kroužky za den? Připadám si jako řidič školního autobusu a logistik v jedné osobě. Neustále musím promýšlet trasy, abych to všechno zkombinovala.

Když jsem si Robertovi dovolila říci, že by jim mohlo stačit i menší množství zájmových aktivit, odbyl mne slovy: "Podívej se na sebe, jak to dopadá, když nemáš vlastní koníčky!" pak se to snažil zmírnit tím, že nechce, aby rostli jako dříví v lese. „Chceš, aby jednou braly drogy?“ Jasně, že nechci, jen to všechno nezvládám. Cítím, jak mne v očích začínají pálit slzy: "Ne, slíbila jsem si, že už ani slzu! Musím být statečná. Už jen chvíli a bude konec."

Navoněla jsem se a pečlivě si nalíčila bledou tvář s temnými kruhy pod očima. Ještěže vyrábějí tak úžasné přípravky jako je korektor a make-up. Rtěnkou si líčím rty pečlivě obkroužené konturovací tužkou. „Sluší ti to holka,“ říkám si. Po dlouhé době se dívám do zrcadla se zalíbením. „Nejsi vůbec ošklivá, jak ti říká manžel.“

Mluvím sama se sebou, ale nepřipadá mi to divné. Povídám si tak celé dny, protože jsem pořád sama. Zavřená v obrovském domě, ze kterého se dostanu jen na nákupy jídla a rozvozy dětí. Kamarádky žádné nemám - není čas se s nimi scházet. Manžel nedovolí, aby se o děti staral někdo cizí, ani babičky. Ze začátku jsem to zkoušela zařídit, ale vždy do toho něco přišlo a kamarádky pak přestalo bavit mne zvát, když jsem stejně nikdy nedorazila. Ani se jim nedivím. Posedávat u internetu a chatovat také nemám čas, protože mi veškerou energii vezme dům, domácnost, práce a děti.

Dnes je to ale jiné. Děti jsou u babičky, manžel na nějakém výjezdním zasedání (takže s milenkou) a já mám čas pro sebe. Rozepínám si župan a prohlížím si své tělo. Prsa jsou povislá, ale nic co by nespravila dobrá podprsenka, na břiše mám strie. Ale kdo by je po třech dětech neměl... Jsem baculatá, manžel dokonce říká, že tlustá. A má pravdu. Kdybych se teď odlíčila, bude ze mne zase ta šedá myš domácí, co tady dělá všem služku. Časy, kdy jsem se to snažila změnit, už jsou pryč. Vzdala jsem se. Chtěla jsem dokonce odejít, ale nedokázala jsem to.

Bez Robertových peněz bych se obešla - sice těžko, protože nic jiného než pečovat o domácnost už snad ani neumím, a práce pro charitu je bez výdělků, ale věřím, že bych to i tak zvládla. Ale děti ne. Chtěly by být s ním, což bych zase neunesla já. Táta je pro ně bůh. Já jen ta, co se o ně stará. Tohle jsem nikdy nechtěla. Znovu si zavážu župan a jdu do ložnice.

Je kouzelná – takové splnění holčičího snu. Uprostřed místnosti stojí obrovská postel s nebesy z lehounkých tylových záclonek, vedle dva bílé noční stolky. Jako z pohádky. Jen v té mé pohádce se princ odstěhoval z ložnice už před několika lety a já jsem v té velké posteli každou noc sama. Možná by stačilo se občas upravit jako dnes a Robert by se mnou zase spal...Přemítám. Ale kde bych na to vzala čas? Jsem tak unavená, že jsem ráda, když si mohu jít večer lehnout. Ještě abych se každý den líčila a několikrát převlékala. A bez důvodu. Kdy mne naposledy někam vzal? Třeba jen na večeři. Všude s sebou tahá ty svoje "asistentky".

Oblékám si nové spodní prádlo. Sedí mi. Prohlížím se v zrcadlové stěně naproti posteli. Ještě punčochy a šaty. Měla bych si vzít i lodičky? Určitě by to vypadalo lépe. Ale boty do postele? Váhám. Nakonec se rozhodnu být alespoň v poslední chvíli odvážná a odcházím si do šatny pro své sváteční střevíčky s vysokým podpatkem. Neměla jsem je na sobě už spoustu let. Tlačí mne. Zatím si je zuju. Jdu do kuchyně a zalívám si horkou vodou lístky ocůnu jesenního smíchané s černým čajem. Je to tak trochu zbytečné. Jen pro jistotu. Už před sprchou jsem si vzala patnáct semínek. Mělo by stačit i deset. Cítím, že se mi začíná lepit jazyk na patro, podlomily se mi nohy. Už je čas. Jde to rychleji, než jsem čekala. Ale já jsem nikdy neměla pro sebe dost času. Raději už půjdu. Vypiji čaj - není to vůbec dobré. Mohla jsem si ho alespoň osladit, když už neztloustnu.

Nádobí jsem naskládala do myčky a zapnula ji, naposledy se rozhlédla po kuchyni - vše je na svém místě - a odcházím do ložnice. Obouvám si lodičky. Pořád mne tlačí. Sedám si na postel a vypínám mobilní telefon. Lehám si a pořád ještě váhám, jestli si mohu nechat obuté střevíčky. Upravuji si šaty. Snad brzy usnu. Cítím, jak začínám ztrácet vědomí. Teď už bude dobře. Jen je mi trochu zima. Loučím se s dětmi a vzpomínám na svou tvář, jak jsem ji dnes viděla nalíčenou v zrcadle v koupelně. Slušelo mi to. V koupelně... Já zapomněla! V té uklizené, naleštěné koupelně zůstaly ležet na podlaze - mé tepláky!!!! Neuklidila jsem je! Vím, jak manžel mé tepláky nesnáší. Chci se zvednout a napravit to, ale už to nejde. Robert se bude zase zlobit.

====

Klára publikuje své další povídky na blogu www.ouzasna.cz a básničky na webu www.versotepec.cz.

1 komentář: