26. ledna 2017

Hluboce lidský příběh o kočce - napsal Filip Ulík

Máme kočku. Přišla k nám, respektive byla nejspíš vhozena v podobě několikatýdenního kotěte, v den, kdy jsme slavili svátek naší mladší dcery.
Sedíme si za domem na terase, rozbalujeme balíčky a byla tam. Z nezvaného hosta se stala nejlepším dárkem.
Vysvětlujte čtyřleté oslavenkyni a její o dva roky starší akční sestře, že to kotě není dárek, že se asi někomu zaběhlo a že tatínek má přece na kočky a psy alergii.
Zmohli jsme se jen na tento odpor: Kotě jsme dali do košíku, a v delegaci já a obě ratolesti, jsme obcházeli sousedy s dotazem, jestli jim nechybí kotě. Nechybělo, a pokud ano, nehnuli brvou.

Byla zrzavá a tak dostala jméno Hermiona Grangerová a zákaz pobytu v domě. Na zimu jsme zákaz zmírnili na schody do sklepa, kam se může dostat zamřížovaným okýnkem. Měli jsme zkušenosti pouze s chovem single morčat a tak jsme evidentně podcenili mnohé. Například její pohlavní dospělost, která nastala snad už za půl roku.
Známí doporučili veterinární zásah, abychom v budoucnu neměli koťata a nemuseli je pašovat sousedům na zahrady ve dnech jejich rodinných oslav. Pan veterinář mou ženu při návštěvě ujistil, že už jich tam už má určitě několik, a že jestli tedy máme zájem, příští týden „je vyndá“. Byla u toho starší dcerka a než jsme mohli správně morálně zvolit mezi pohodlností a blbým pocitem, rozhlásila radostně, že „příští týden budeme mít koťátka“. Takže jsme se zmohli jen na vysvětlení, že to tak brzy nebude, ale že to bude fajn.
Bylo. A to přímo na prvního máje. Od rána pozorovali škytající megakočku, jak si hledá klidné místo. Měli jsme pocit, že nás tam nechce a tak jsme vyrazili na pochoďák po okolí. Po návratu nás přivítala pyšná, s pěti pestrobarevnými plyšáky. Udali jsme je po kamarádech až na jednoho, šibala, který dostal jméno Ron Weasley.
Teď je potřeba říct, že kočky se po naší čtvrti pohybují celkem svobodně a doprava u nás není nijak silná. Ron se ovšem začal v pubertě toulat mimo klidnou zónu a bohužel jsme ho našli přejetého, o čemž jsme holkám neřekli. Prosím neříkejte jim to ani dnes, asi by to už ve věku 15 a 13 let zvládli, ale my bychom si rádi zachovali image pravdomluvných rodičů.
Doprava ovšem zasáhla i do osudu Hermiony. Jednou se nám připlazila zakrvácená s přední tlapkou, jen tak plandající na kůži. Na veterině nám nabídli opět morální dilema, a to eutanázii s přípodotkem, že je toulavá, začervená a stejně dlouho nevydrží. Druhou možností byla operace (celkem drahá). Jak jsme morálně dopadli? Máme tedy třínohou kočku, a máme jí už více než pět let. Už nám sice neloví kosy a nerovná je ráno na chodníčku rozebrané na součástky. Za to nám dojemně jednou přední tlapkou škrábe na okno a dožaduje se žrádla. Je miláčkem sousedství. Jak jsme zjistili, škrábe tak nejen nám, ale širokému okolí. Možná i těm, kteří nám ji před osmi lety hodili přes plot.

Žádné komentáře:

Okomentovat