26. ledna 2017

Gregorovo večerní rozjímání - napsal Jan Kamenický

Vyšívané závěsy na oknech se lehce pohupovaly v občasných poryvech průvanu. Jejich střapce lehce ševelily. Potemnělým pokojem viktoriánského stylu se šířila vůně tabákových zplodin.

Z ulice doléhaly hlasy opilců doplňované rachocením vozů, klapotem kopyt, vyzývavým unaveným pokřikováním večerních pracovnic chodníku a sem tam i nějaký pes zaštěkal, či kočka si zamrouskla. Hodiny na stěně pokoje o sobě dávaly vědět pravidelným ukrajováním času.

Zavrzalo křeslo.

Gregor odložil pero a vzhlédl od poznámkového bloku. Ne. Dneska mu psaní opravdu nejde. Vstal a přešel k oknu. Venku tak nějak nebyl žádný hluk, nepořvávali žádní opilci, nenabízely se žádné prostitutky, nerachotily žádné vozy, ani koně neklapli kopytem. O mrouskání ani nemluvě. Občas pouze projelo nějaké auto, většinou osobní.

To je hrozné tohleto, pomyslel si Gregor, vždyť nejsem vůbec schopen přetvořit nějakou představivost, ne, představivost zní blbě, řekněme imaginaci, to zní líp, to zní líp, to zní spisovatelsky už. Imaginaci do formy způsobilé k předhození veřejnosti, ale předhození to taky není to správné slovo. No dejme tomu… komu? Komu svá díla přečíst, přemýšlel Gregor, tak jako už mnohokrát. Kdo by tak, kdo by tak měl vůbec zájem poslouchat, o čem Gregor píše.
Někam je poslat, no tomu nevěřil to říkal si, věříš lidem, je to dobrý, ti to ukradnou že jo, ti to zapřou, ti to, nevrátěj. A co já pak jako s tim? Znova to dělat to hm, … potáhl si ze své imaginární cigarety. Byl totiž zapřisáhlým nekuřákem, ale kouření cigaret mu vždy připadalo takové správně chlapské a taky se někde dočetl, že to může stimulovat mozkové závity, které by se mu zrovna k té jeho marné kreativitě hodily.

No tak o čem dnes psát, říkal si. Viktoriánská Anglie to asi evidentně nebude. Když koukne ven, tak ho nic nevede k tomuto tématu. Vždyť neodpovídají žádné domy, atmosféra, lidi, nikdo neodpovídá tomu, o čem by chtěl napsat. No tak jsou i jiní. Že by psal o dnešku? O dnešní době? To umí každej, no tak. Co o dnešku? Nebo o budoucnosti? To taky píše každej. No přece jenom ta viktoriánská Anglie, to má nějakou tu atmosféru, že jo? No. Ještě nějakou tu vraždu do toho převyprávět. Tak, co jsme ještě neměli? Loupežné přepadení bylo už čtyřikrát, jo to je tady v tom sešítku, pobrukoval si Gregor pod vousy, které jako zapřísáhlý odpůrce srsti nenosil, ale vždy mu přišlo takové mužné vousy mít a občas se i potáhl za imaginární bradku, jelikož kdesi četl, že toto gesto může navodit rozpoložení, případně stavy, vhodné k tvorbě.

Nedávno psal o tom, kterak vloupání do vědeckých prostor skončilo překvapivě útokem mosaznou soškou na nárt, následované pádem zločince na koberec, kde byl ubit tlustým slovníkem cizích slov třímaným v kostnatých prsech rachitického knihovníka, který přesto že již notnou chvíli balancoval u knihovny na štafličkách, zůstal lotrovi nepovšimnut, přesně tak, jak to umí jen letité knihovnické myši.
Jindy zas lupič potrestal sám sebe spontánním samovznícením, případně schizofrenním sebe uškrcením. Tehdy si Gregor téměř ukroutil svůj fiktivní plnovous a plíce cítil ještě notnou dobu poté.

Ale to bývalo období plné můz, které se zdálo být věčným.

Teď, ať kroutil, čím chtěl, nápad ne a ne přijít. Už aby alespoň přišel ten, na koho čekal.

Náhle zarachotil klíč v zámku vchodových dveří. Gregor se rychle přemístil do chodby za vstupní dveře. Vešel majitel bytu – člověk střední postavy i středního věku. V příštím okamžiku ho Greg zezadu praštil do zátylku. Jak to tak bývá, chlap ani necekl a poroučel se k zemi. Chvíli si ho prohlížel, jak se tam tak vypnut válí, nakonec se shýbl, popadl chlapa pod pažemi a odtáhl ho na sofa.

Jestli budete přes ten roubík křičet, tak vám ručím, že to bude fakt blbý pro všechny zúčastněný – moc bolesti, hodně slz a dalšího taky fůra. Takže pěkně potichu a můžeme si porozprávět jak pořádní chlapi.
Abych vám tedy vysvětlil o co jde a proč se k vám chovám jak se chovám. Já proti vám osobně nic nemám, ale práce je práce a já, čistě náhodou, pracuju jako nájemnej zabiják. Hm, jste sebou trhnul, jsem to viděl, to nedělejte, si akorát utáhnete pouta. Ne, nebudu vám říkat kdo a proč mě na vás najal. Kdepak. To my neděláme. To jsou ty stereotypy co se o nás šířej. A že prej zabíjíme bez emocí a tak podobně. To vůbec není žádná pravda Já náhodou se snažim, aby mě to bavilo a aby i pro cíl, teda jako dneska pro vás, to bylo nějak zajímavý. Uklouznout v koupelně umí každej. To chce trochu té kreativity.

Dříve jsem se cílům pokoušel sdělit odborné přednášky na téma jako Smrt a co dál?, Reakce tkání na řezné rány, anebo mé oblíbené - Brouci a červi v nás. Nechal jsem ale toho, protože mi přišlo, že to ty lidi snad ani nechtěli vědět, chápete to? Člověk si to připravuje aby to bylo zajímavý a oni tohle. Uvažoval jsem i že bych cílům zahrál nějakou veselou písničku, ale to zas není úplně praktické s sebou tahat různé nástroje – při tomhle řemesle obzvlášť. A taky ten hluk, jsem si říkal, by mohl být zbytečně nápadný.
Ono je taky důležité, tu svou práci obměňovat, aby člověk zbytečně nezahořkl z té rutiny. A když člověka práce baví, tak jí dělá jak? No pořádně přece! A srdíčkem!

Dnes večer jsem si pro vás připravil takovou malou interaktivní hru. Doufám, že vás bude bavit.
Pravidla jsou jednoduchý. Já vám tu teď přečtu všechny svoje detektivky, co jsem napsal, a vy si vyberete, která se vám líbila nejvíc a já vás zabiju podle té zápletky, jo? Moc sebou necukejte, akorát si tím utahujete pouta. A taky ty zvuky když budete vydávat, tak špatně uslyšíte, co čtu, tak abych to nemusel opakovat.

Kdyby vás to zajímalo, tak mám teď rozpracovaný jeden příběh z viktoriánské Anglie, ale nějak s ním nemůžu pohnout, takže kdyby vás pak něco napadlo, tak si to nenechávejte pro sebe jo? Vám už to stejně k ničemu nebude a ještě pomůžete dobrý věci.
Ták, a teď vám, abych jen věčně nesliboval, konečně něco přečtu a jestli budete chtít, tak vám pak povím svoje básničky.

Gregor natěšeně pohlédl na nebožáka, sklopil zrak, olízl si ukazovák a zalistoval v zápisníku.


Žádné komentáře:

Okomentovat