31. ledna 2017

Co přežiješ, je dobrodružství - napsala Zuzana Hrnčířová

„Já mířím na super ferratu touhle stezkou, vy zkuste pokračovat po pěší červené,“ zněly poslední ranní instrukce, než se Klára oddělila. Nutno říct, že ryze ranní – kdybychom na úpatí hory mohli slyšet zvony, odbíjely by možná pátou. Pro nás ale den běžel už přes hodinu. Snídaně (či večeře?) ve čtyři ráno, přesun autem na parkoviště pod horu Dachstein, dvoukilometrový výstup k první chatě, které vládlo rozcestí. Poprvé v praxi potvrzuji, že ranní ptáče skutečně dál doskáče.
A tak se dobrodružství vysportované horolezkyně Kláry chystající se na výzvu v podobě snad nejobtížnější ferraty v Evropě, oddělilo od dobrodružství dvou kamarádů v keckách a bez outdoorových Alpine Pro bund. Od kamarádů bez výbavy ani na ty nejjednodušší ferraty, protože půjčovna zavírala předešlý den v pět a ve čtyři ráno kvůli nám její obsluha taky nevstávala.

Stezka pro pěší se zdála jednoduchá možná Honzovi, který mě musel popohánět každých pár metrů. Dokonce mě i zvedal ve chvíli, kdy jsem se posadila na kámen a řekla, že už dál nejdu a chci si dát svačinku. Ožila jsem, až když cesta začala slibovat lepší zážitek. Obyčejnou trasu po šedých kamenech přerušil větší balvan, přes který se šlo dostat jen díky kovovým stupačkám, později i s pomocí lana. Hned za ním čekal přechod přes sněžnou pláň, raději také jištěný. Pohled pod nohy začal hrozit závratěmi. Po sněhu by se asi jelo dolů ještě dobře, kamení už by patrně trochu zabolelo. Prvně jsem pomyslela na to, že pojišťovna by za výjezd sem asi nedala ani korunu. V cestovním jsem sice měla sporty, ale vysokohorskou turistiku?
Terén se stále zhoršoval a ani jeden z nás neměl sílu na přetvářku, že je v pohodě. Výška, respektive spíš hloubka pod námi, ždímala naše nervy pořád víc. Už nešlo popřít, že i tahle „stezka pro pěší“ by zasluhovala výbavu s jištěním. A pak jsme náhle uviděli ferratovou stezku, která nás svojí impozantní nezdolatelností nechala chvíli přimrazené na místě. Jak pak asi může vypadat ta super ferrata?! A jak tohle zdoláme?!
„To nedáme, musíme to otočit,“ vydechl Honza. „To je blbost, přece nepůjdeme to samý dolů. Dojdeme až k ferratě a uvidíme.“ A tak se stalo, že jsme našli tabulku upozorňující na začátek cesty s obtížností E, i na to, že bez výbavy vstup zakázán. „Ale hele, tady vede dál ta naše pěší,“ ukázala jsem vítězoslavně téměř kolmo nad sebe, kde opravdu natažené lano pokračovalo. „Tabulka tu není, tak to není ferrata. Jdeme.“ Honza poslechl. Nevím, nakolik kvůli tomu, že mi věřil, a nakolik se mu taky nechtělo zpátky.
Co se dělo potom, nelze ani nyní popsat bez motýlků v břiše ze závratě, kterou jsme museli překonat. Tohle by pojišťovna vážně nezaplatila. Možná tak pohřební výlohy, a i tak by se asi bránila. Spadnout na kolmé stěně do údolí znamenalo jediné. I stupačky se ze sympatických kovových kruhů na celé chodidlo scukly na krátké kusy kovových tyčí trčící v celkem nepříjemně dlouhých rozestupech ze skály. Děkovala jsem všem těm klikům, které jsem po večerech kdy udělala. Takhle jsem se mohla bát jen výšky, že mi podjede noha, a o Honzu. Že bych se musela pustit, protože by paže samy povolily, naštěstí ve výčtu strachů chybělo.
Úsek nakonec netrval tak dlouho a my došli k cíli. Pod horskou chatu s lanovkou. Třásli jsme se jako osiky a nezmohli se na nic než na komentáře: „Jsme debilové, hrozný debilové“. Od chaty nás dělila ještě jedna jištěná skála, na které budovu postavili, nebo tříkilometrové obcházení po sjezdovce. Zvolili jsme skálu. „To už je jenom na sílu, z toho už nemáme kam spadnout,“ zhodnotila jsem a šlo se. Honza podivně tiše souhlasil. A tak jsme už za chvíli přeskočili zábradlí u chaty, v jehož betonovém sloupku lano končilo. Stali jsme se hvězdami japonských a jiných fotografů, kteří si zaplatili lanovku na vyhlídku tam i zpátky. Zhrouceni do nejbližší sedačky jsme přemýšleli, co s životem dál. Zvládneme tohle dolů? Dá se jít vůbec jinudy? Ne, máme se rádi. Víc než svoje peníze. Kupujeme lanovku směr „dolů“ v přepočtu za šest stovek na jednoho. Jízda v ní trvala tři minuty.
Ale přežili jsme, a co přežiješ, je přece dobrodružství…

Žádné komentáře:

Okomentovat