15. prosince 2016

Waltz macabre - napsala Simona Smithová


Odpoledním sluncem zalitou ulicí kráčel muž. Energicky, radostně. Znal ji nazpaměť. V dětství jsem tu běhal s kamarády, ani bych se nedopočítal, kolikrát jsem naštvaně vyběhl z domu po hádce s rodiči, začínal tady pohřeb otce… A teď se sem obden vrací za těžce mámou.
Většinou chodil pomalu, schoulený sám do sebe, se strachem, že dnes se to stane, že právě dnes ji najde bezvládně sedět v křesle…
Tentokrát je to ale jinak. Máti nabrala nový dech, zdá se mu, včera sama od sebe zavolala, a dokonce řekla, že by si zapálila… Jako by se jí vracel mladistvý elán.
Crr crrrrr crrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrr.

Dost se lekla, protože zvonek nečekala. Otočila se a pohlédla na hodiny. Panebože, to už je tolik? To jsem se do té knihy teda zabrala… Dál nehybně seděla v křesle. Postupně jí docházelo, že někdo stojí u jejích dveří a zvoní a že je to dost divné, protože nikoho nečeká.
Crr crrrrr crrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrr. Odložila knihu na stůl, zvedla se z křesla a zamířila ke vstupním dveřím. V předsíni rozsvítila a letmo pohlédla do zrcadla po své pravé ruce. Spíš ze zvyku než z nutnosti si uhladila černé vlasy, rychle pohledem přejela šaty. Co vlastně kontrolovala? Jestli někde není špinavá? Jestli šaty nejsou pokrčené? I kdyby, stihne něco z toho napravit v té následující chvilce, která ji dělila od otevření dveří?
Crr crrrrr crrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrr. Ozvalo se nečekaně nahlas, když sahala na kliku. Netrpělivost toho za dveřmi jí byla čím dál protivnější. Otevřela trochu energičtěji, než měla v úmyslu, s neskrývanou zlostí v očích. Ale široký úsměv s vnitřním lemem bílých zubů, který se otevíral společně s dveřmi, všechnu tu původní zlobu pohltil. Koutky jejích úst se rozlétly od sebe jak dva stejné póly magnetu, původní záštiplné vrásky kolem úst se vmžiku vyhladily.
„Josefe, co tady děláš? Myslela jsem, že jsi odešel…“ zajíkavý hlas jí selhal, oči se zalily slzami, víčka se přimkla k sobě. Ucítila pevné sevření paží… Důvěrně známé sevření jeho paží. Polibek ve vlasech, pak další na tváři, jeho rty se blížily k jejím. Pláč už v sobě nešlo dál držet. Rozvzlykala se. Opřela se obličejem o jeho hruď a ucítila, jak látka jeho košile vlhne.
„Přišel jsem si pro tebe. Už nás nic nerozdělí. Odteď už pořád spolu,“ uslyšela ho šeptat.
„Já vím, já vím…“ ničím v životě si nebyla jistější než tím, že už ho nikdy neztratí. Stáli v tichém objetí, zcela zaujati přítomným okamžikem. Trvalo to celou věčnost, než se zeptal:
„Zatancujeme si?“
Jen přikývla a uvědomila si, že zní hudba. Předtím ji nevnímala, najednou jí měla plné uši. Waltz. Hlavou se jí mihla vzpomínka na ten večer v tanečních, kdy dotančili waltz a poprvé se políbili…
Crr crrrrrr crrrrr crrrrrr, mačkal automaticky zvonek u dveří. Skoro jako táta. Aby ne, když i jméno mám po něm, běželo mu hlavou. Máma mu nikdy neřekla jinak než „Josefe“. Žádné „Pepo“, „Pepi“, „Pepíčku“… A mně zase říkala „Jozífku“, vyplňovalo čas od zazvonění.
Kde ta máma je? Touto dobou už slýchám její těžké kroky v předsíni.
Crr crrrrrr crrrrr crrrrrr.
Uběhla další chvíle, aniž by se v bytě cokoli hnulo. Napínal uši, aby zaregistroval důvěrně známý zvuk, zavrzání dveří do obýváku, které potřebovaly promazat.
Crr crrrrrr crrrrr crrrrrr. Jen ticho…
Odemykal a napětí kdesi uvnitř se zvětšovalo. Něco je špatně, říkal si. Jak se zouval, sundával a věšel kabát, chrlil ze sebe: „Mami, to jsem já, co děláš? Zvonil jsem, neotvíralas… Mami, jsi tu? No tak neblbni… Mami!“ Jeho hlas zněl stále silněji a naléhavěji. „Proč neodpovídáš, když na tebe volám?“ zeptal se, když zezadu uviděl její šedivou hlavu nehybně převyšovat opěradlo křesla.
„Mami, stalo se něco? Mami…!!!“
Postavil se před ni a vpíjel se do strnulého výrazu v její tváři. „Tak už se dočkala. Už je zase s tátou,“ prolétlo mu hlavou a rozplakal se.

Žádné komentáře:

Okomentovat