1. prosince 2016

Dívka v černém - napsala Jitka Bláhová

Dívka v černém listovala v oblečení visícím ve skříni. Početné náramky na jejích zápěstích vyhrávaly nesourodou melodii a temné líčení ji pálilo v očích. Začínala něčemu věřit. Možná, že si to sama vyčítala, ale cítila jakousi novou naději. Svět se totiž najednou uklidnil a všechno zapadalo tam, kam mělo. Posadila se na koberec a otevřela černou knížečku.

25. 11. 2016
Vše co v mém životě padalo, se začalo vracet zpět na své místo a já bych asi mohla být opět šťastná. Já nevím, můžu být?

Vhodila deník do tašky a přistoupila zpět ke skříni. Vzala do ruky fialový svetr, ale najednou se zarazila – to by bylo přece směšné. Jak by se na ni mohli lidé vůbec podívat? A vůbec ten svetr jí byl dost těsný. Pověsila ho zpět. Už si oblékala obnošenou černou mikinu, když se najednou zasmála. Z ničeho nic. Prostě se jen usmála. Nechala mikinu sklouznout z jejích ramen a popadla onen fialový svetr. Kriticky se prohlížela v zrcadle. Do deníku poté ještě dopsala: „Dnes se na mě svět usmívá, zkusím mu to oplatit.“ Při odchodu si nemohla nevšimnout pohledu své matky, která raději náhlou změnu stylu oblékání své dcery nekomentovala. Nejspíš ji nechtěla vyplašit. Dívka v černém, dnes oblečena do fialového svetru, se zahleděla na oblohu. Děkovala. Děkovala do oblohy za onu netradiční rovnováhu, která nastala. Otevřela krabičku cigaret. Dvěma prsty obratně povysunula jednu z nich. Pak ji ale oslnilo slunce. Opět se rozesmála. Nechce si ji zapálit. Dnes nechce. Možná už nikdy nebude chtít. Chtěla jen vše milovat a doufat že někdo miluje ji. Smála se tak vytrvale, že ji ani otcovo bušení do stolu při večeři nerozhodilo. Tentokrát ne. Ráno se oblékla do bílé a připadala si jako anděl.

26. 11. 2016 Já můžu být šťastná.
Zapsala si to ráno. Odchlípla růžek deníčku. Knížka byla oblepená černou kůží. Pod ní byly desky deníku jasně fialové. Tenkrát na terapii jim přišly černé desky příliš temné pro dospívající dívku a donutili ji vzít si fialový deník, tak si ho musela upravit sama. Teď ale odlupovala černou kůži centimetr po centimetru a odkrývala fialovou plochu. Jak už je to asi dávno, co byla právě fialová její nejoblíbenější barva? Otevřela skříň a vyzkoušela si postupně všechno oblečení, které nebylo černé. Bylo to tak, všechno jí bylo malé. Bylo to už dávno, velmi dávno. Dívka v bílém vyrazila ven, kde se právě k zemi snášely ty nejhezčí sněhové vločky, které kdy viděla. Jako by se z nebe spouštěly dlouhé krajky a to pouze se záměrem zkrášlit dívčin úsměv a rozzářit její oděv. To ráno zahodila svou krabičku s cigaretami. Kromě jedné. Tu založila do deníku, jako nouzovou zásobu, kterou nehodlala už nikdy využít. Když se pak vracela domů, nesla si s sebou nové fialové boty a prohlížela si třpytivý sníh pod svýma nohama. Odrážely se v něm snad všechny barvy, ale hlavně… Modrá. Ta modrá, která bliká stejně rychle jako vaše vystrašené srdce, když ji vidíte. Ta modrá, která přichází pouze jednou za čas, ale bere s sebou všechno, co jste stihli získat za tu dobu, co tam nebyla. Ta modrá, která krade úsměv a rodiče. Dívka v bílém stála na rohu ulice a dívala se na sníh. Nevzhlédla. Nehnula se. Už nevěřila.
„Zlato! Poběž sem! Vysvětli jim to! Řekni jim, že jsem nic neudělal! Zlato! To mi nepomůžeš?“ Dívka sebou cukla, ale nevzhlédla. On ještě na poslední chvíli zakřičel. „Ty nevděčná svině!“ Do sněhu spadla horká slza, ale dívka se nepohnula. Chrastot pout a pak bouchnutí dveří u auta, potom všechno skončilo. Dívka v bílém došla ke dveřím, ale ruka jí sklouzla z kliky a ona se rozeběhla pryč. Vběhla do lesa a křičela. Pak spadla na zem a vysypala svou tašku. Vyndala deník a ušklíbla se. Odhrnula sníh a praštila deníkem do hlíny. Drhla jím zem a trhala stránky. Odhodila ho daleko od sebe a sama si lehla do té hlíny. Potírala své oblečení temnou hmotou, dokud nezaplnila každé místo. Potom už jen ležela a hlasitě dýchala. Všimla si cigarety, která vypadla z deníku. Zapálila ji. Když ji kouřila, nebrečela, nekřičela, nedoufala. Jen zírala do země. Cigaretu típla o vlastní zápěstí a snažila se co nejvíc si to vychutnat. Požitkářsky se vykoupat ve vlastní bolesti, kterou jí nezpůsobí jiní, ale kterou kontroluje ona sama. Bolest, která ji nikdy nemůže překvapit a o které ví, že ji může vydržet. Doplazila se k deníku a otevřela ho.
„Omlouvám se, že jsem věřila.“ Pak už si jen lehla a dívka v černém se nechala pomalu prostupovat zimou.

Žádné komentáře:

Okomentovat