4. ledna 2017

Výchovná lekce - napsala Irena Orságová

Skleněná tabulka ve dveřích se otřásla. Naštěstí to zase vydržela. Jdu rázně do Terezina pokoje. Pomalu otevřu, abych jí ukázala, jak se v klidu otevírají dveře. Ani se na mne nepodívá. Buší mi srdce, ale snažím se zklidnit. Když vidím její rebelský obličej, klid je pryč a ovládne mne ego. Zařvu!
„Terezo, můžeš mi vysvětlit, jak se to chováš?“
Zarytě mlčí. Po chvíli bez emocí odpoví. „Jak by, normálně.“
Ani nezvedne hlavu, natož, aby se podívala.
„Mlátíš, dveřmi, chodíš pozdě domů, kašleš na učení a jsi drzá?“

Při slově drzá už téměř jódluji.
„Můžeš mi vysvětlit, proč čtyři dny v týdnu chodíš domů až večer, aniž bys nás o tom informovala? To ti za to nestojíme?“
Snažím se dotknout jejích citů.
„Já tady trnu hrůzou, kde se potuluješ a tobě to připadá normální?!“
„Vždyť to je normální, odreagovat se chodí všichni z naší třídy,“ odsekla.
„A navíc ještě chlastají a kouří. A to já nedělám.“
„Takže ty mi chceš říct, že chceš ještě chlastat a kouřit. Jsi na výběrovém gymplu, proboha, a víš kolik ti je?“
Mlčí. „Slyšíš mne, Terezo?!“
„Ano, je mi šestnáct a to je dost na to, abych mohla někam chodit. Abys mne stále nedržela pod zámkem. Chceš mne mít doma, ale já mám svůj život.“
„Tak to se tedy mýlíš, děvenko, svůj život budeš mít, až si na něho vyděláš. A než se tak stane, budeš poslouchat nás,“ zuřím.
„Mami, nekřič, já už jsem z Tvého celoživotního řvaní unavená,“ a pokračuje. „Stále mi jen něco zakazuješ, jen učit a učit. Vždyť z toho by se normální člověk zbláznil. To není život. Nic ti není dobré, nikdy mne nepochválíš. Já už ti na to kašlu. Ano chodím pryč, ale není to tak, jak si myslíš. Nic špatného nedělám, ale nebudu se o tom s nikým bavit.“
Nó, tak to jsem chtěla slyšet, že nic neuslyším. Tuto debatu prohrávám, a proto se pokusím o co nejsmířlivější tón. Když jde do tuhého, dokážu to. Život mne naučil ve výjimečných případech vášně krotit. A dceřino „odcházení“ je výjimečný případ.
„Terezko, možná jsme měly obě špatné období, ale moc mi na tobě záleží, i tatínkovi.“
Zase oroduji i za něho. Nebo možná potřebuji i jeho alespoň pomyslnou pomoc a záštitu.
„Jsme rodiče a zodpovídáme za tebe, proto to chceme vědět, kam chodíš. To nám nemůžeš zazlívat, že mám o tebe starost.“ Zdá se mi, že o tom, co jsem jí řekla, přemýšlí. Dokonce se na mne na sekundu podívala.
Po chvíli napětí odsekne. „Chodím do nízkoprahového centra, jestli tedy víš, co to znamená, a jestli tě to teda opravdu zajímá.“ V duchu přiznám, že jen tuším a trochu se i zároveň bojím. Co tam by proboha mohla pohledávat? Opět mi buší srdce a začíná tepat i ve spáncích. Oko mi cuká často, to už ani neberu v potaz.
„Nemusíš se děsit,“ přečetla mne a asi se v ní hnulo svědomí. „Tvoje dcera nefetuje a ani nemá problémy, ale je dobrovolnicí.“
„Cože, jak to jako myslíš, co že tam děláš?“ naléhavě kladu otázku.
„Pomáhám děckám, co neměly táák velké štěstí na skvělé rodiče jako já a v podstatě jsou to děti ulice. Mají potíže s učením a chováním. Hrajeme si, doučuji je, zpíváme. Jsme super parta. Přijdu tam na jiné myšlenky, vždyť tady je to k nevydržení. A oni si mne tam chválí a fandí mi, jak jsem dobrá. A děcka mne mají rádi. Mám pocit, že mě někdo konečně oceňuje. To tady nikdy nezažiji. Vidíš dvojku, ale jedničky si nevšimneš. Když má devadesát bodů z matiky ze sta, zeptáš se: Na čem jsi ztratila těch deset bodů? Ty jsi prostě hrozná mami. Já ti za to nemůžu, že jsi neúspěšná a projektuješ si do mne své sny. Já jsem, ale někdo jiný než ty. Pochop to! Možná nejsem podle tvých představ, ale to neznamená, že si nezasloužím pochvalu. A také důvěru, jestli ti to slovo něco říká. Zatím mne chválí jiní,“ vychrlila ze sebe naskládanou křivdu a odvrátila pohled.
Polknu na prázdno a v hlavě mi to šrotuje. Je jak raněné zvíře. Ta agrese, kterou vůči nám projevovala, byla tedy jen zástěrkou a obranou? Obranou proti mojí autoritativní výchově a přísnosti? Spadla klec, jsem totálně zmatená. Tak ona chodí pomáhat a já jí podezřívala, že chodí do baru nebo za nějakým klukem. Vlastně já v jejím věku už kluka dávno měla. Proč zrovna teď jsem si na něho musela vzpomnět. Místo učení jsme chodili za školu... Proto jsem tak paranoidní, proto nevěřím, protože si vzpomínám na sebe? Začínám se stydět. Má pravdu. Nevěřím jí, protože nevěřím sama sobě. A mám strach, ať neopakuje moje chyby. Bez pořádného vzdělání, celý život na dluh... Ta mi dala výchovnou lekci, panečku. A to jsem jí šla dát lekci já. Nezmůžu se ani na pár vět. Možná se to dá nazvat i kapitulací, ale v každém případě už teď to můžu nazvat novým začátkem našeho vztahu ne matka versus dcera, ale matka a dcera. Snažím se nezačít brečet. Tak ráda bych ji objala, ale moje pochroumaná ješitnost to nedovolí. Tak ji alespoň rychle pohladím po vlasech a odcházím. Ať nevidí mé slzy. Slzy kvůli výchovnému políčku od vlastní dcery.

Žádné komentáře:

Okomentovat