„Naleštěná bída.“ Beru za kliku jakési kanceláře a strnu v úžasu. Takových osobních strážců jsem na jednom místě neviděl ani na státní návštěvě Bushe seniora v Praze. Asi jsem si spletl patro, dobu nebo adresu. Tak skvostný různodruhový outfit jsem ještě neviděl: muži s kroužky v uších, potetované paže, kožené bundy, zlaté řetězy v pěti tloušťkách, špinavé nehty, nepadnoucí saka a to všechno proloženo odérem levných vůní. Má hlava křičí: „Vole, utíkej! Vždyť je to nejspíš nábor do filmu Bony a klid.“
Asistentka se culí a zároveň se omlouvá: „Pardon, je vás tady 290. Chaos, to asi znáte...“
„Ne, neznám. Tato práce veškerý chaos vylučuje,“ pomyslím si.
A teď přijdou ty perly verbálního projevu téměř tří stovek takzvaných osobních strážců. Mé oči plují po kulisách lidí, a to, co prožívám, je vlastně očistec. Výběrová komise se všech ptá na stejnou otázku: „Koho jste hlídali a jaké máte zkušenosti?“
A hned tu máme několik prvních odpadlíků, co šli asi zrovna z baru. Vidím smutně odcházející siluety lidí, kteří chtěli asi jen uplatnění. „Ona to není práce řidiče?“ haleká další polovina vyvolaných. Zbytek adeptů se mistrně holedbá, kolik lidí hlídali, kolik aut řídili, kolik opilých občanů vyhazovali z barů či diskoték. V mysli si pohrávám s jejich odvyprávěnými příběhy. Hmm, koukám na chlapíka naproti: asi taky uvaděč a vyvaděč.
Vedle mne sedí chlap jak almara. Žíly jako provazy, bicepsy jako pštrosí vejce, ale jinak malinká zpocená a silně nervózní dušička, co si neví rady sama se sebou. Na pohled drsná figura akčních filmů a realita nebezpečnosti? Asi jako košík s koťaty...
„A co vy nám povíte?“ obrací se přijímací komise na mě.
„Já? Já vám nepovím nic. Jsem vázán mlčenlivostí.“ Podávám asistentce desky, kde je vše napsané. Slečna vyhrkne: „Vy máte certifikát z výcviku osobních strážců?“
„Ano mám, ale nebudete to číst celému publiku, že ano?“
Koukne do obsahu, na mne, do obsahu, na mě... ještě to jednou zopakuje a odejde. Čekáme, mlčíme. Oči čekajících mužů bodají do mého těla. Jsem v pohodě, takových pohledů vidím denně stovky. Říkám si: „Kdo má viset, ten se neutopí.“
Slečna se bry vrátí a odvede mě do kanceláře, kde sídlí prezident firmy. Poslechnu si ho, řeknu mu vše o své dosavadní práci. Tedy kromě jmen a míst, kde jsem byl. Očividně uspokojený pan prezident mě vyprovází slovy: „Tak mi bychom se vám v případě zájmu do týdne ozvali.“
Ale než stačím vyjít z budovy, zase zvoní Bellův přístroj. A ona slečna asistentka mi oznamuje: „Pan prezident vybral vás. Gratuluji. A mohl byste nastoupit do práce už dnes?“
Tak jsem nastoupil jako osobní strážce, přestože jsem při výběrovém řízení neřekl ani slovo. Určitě vás zajímá, koho jsem hlídal... Ale právě to říct nemůžu.
