 |
| Philip Ward, Fakulta designu a umění v Plzni |
zašustilo a on uviděl, co ještě nikdy před tím nespatřil. Pár smaragdových hypnotizujících očí a dlouhé štíhlé pružné tělo, stříbrně se třpytící v poledním slunci, které se svůdně vinulo mezi listy jitrocele.
"Jsi to nejkrásnější, co jsem kdy viděl," řekl zajíc. "Je tvé tělo opravdu tak pružné a hladké jak zdálky vypadá?"
"Můžeš přijít trochu blíž a podívat se," řekla zmije. "Ale varuji tě, neznám tě a mohla bych tě kousnout."
"Proč by tak krásný tvor dělal něco takového" zavrtěl hlavou zajíc a důvěřivě přihopkal blíž. V tu chvíli se zmije vzepjala a zajíce uštkla.
"Proč jsi mě kousla?" zaplakal bolestně zajíc.
Ale zmije mu už neodpověděla a zmizela ve vysoké trávě.
Zajíc dlouho bojoval o život. Měl ale štěstí a za nějaký čas už opět skákal zdráv po louce. Kdykoliv však na stéblech zahlédl záblesk rosy, vzpomněl si na krásnou svůdnici a do srdce se mu vedral smutek. Až jednou, když už mu pomalu scházela z mysli, ji objevil na vyhřátém kameni stočenou do klubíčka lesknoucí se jako přenádherný šperk.
"Ach, ta ladnost, elegance a opojný třpyt, kterému se nic nevyrovná," šeptal si zajíc, omámen tím kouzelným obrazem.
Ihned si ho všimla. "To jsi zase Ty, zvědavče?" řekla. "Ještě stále se chceš přesvědčit, zda-li je mé tělo tak pružné a hladké?"
"Kdepak," vzpamatoval se zajíc. "Tělo máš nádherné, ale tvé zuby jsou plné jedu."
"Pojď, už si nejsme cizí. Podruhé už tě nekousnu," vábila ho zmije a upřela na něj své planoucí oči.
Zmámený zajíc neodolal a odvážil se blíž. Pak se mu zelené oči roztančily kolem hlavy ve smaragdovém víru a slunce potemnělo.
"Proč ?" zašeptal zajíc.
"Je mi líto," řekla zmije. "Jsem už taková".
Poučení : Jen blázen se dá dvakrát kousnout stejnou zmijí. (Tristan Bernard)
