4. listopadu 2016

Noční bojovka - napsala Eva Svobodová

Sakra, ta tma je fakticky černočerná. Bořek se zarazí a váhá, než vyrazí mezi stromy. Před chvílí, když poslouchal pokyny k noční hře, se zdálo všechno snadnější. Pěkně v teplíčku, za světla a se všemi ostatními dětmi pohromadě. Teď ale stojí sám na kraji lesa.
Objal ho chlad a tíseň.
Stezka odvahy je vyznačená svíčkami... a na jejím konci papír, na který se musí podepsat. To na důkaz, že trasu zvládl. Kéž by tam už byl!
Oči přivykají tmě a rozeznávají obrysy křovin, krmelec i plot obory.
Když tudy za světla chodí k rybníku, všechno vypadá úplně jinak.
Našlapuje opatrně, ruce napřažené před sebe na obranu před neviditelným nepřítelem. Leká se každého zvuku. Vnímá i vlastní hlasitý dech. Mine první svíčku. Vtom z křoví vyletí s hlasitým krákáním pták. Bořek strne jako zmrazený. Chce křičet, ale hlas se mu zadrhne v krku. Chvíli stojí s vytřeštěnýma očima, než se trochu vzpamatuje.
Raději dál, dál! Zrychluje. A teď už běží.
Minul několik dalších svíček. Stromy jako by k němu natahovaly své větve a chtěly ho chytit. Slyší zřetelně nějaké kroky vedle pěšiny. Nedokáže se tam ani podívat. Doufá, že je to nějaké noční zvíře a ne člověk. Cizí člověk, co si tady na něj počíhal…
U další svíčky kroky utichají. S nepatrnou úlevou se rozhlíží se a hledá směr. Úplně ztratil orientaci a netuší, kde je. Musí se držet světel.
  Najednou vyběhne z lesa na louku. I tady je tma, ale tak nějak milosrdnější. Slyší cvrčka, na nebi se odráží obrys netopýra létajícího v kruzích. Před Bořkem zazáří dvě světlušky a provází ho mokrou trávou. Konečně se trochu zklidní. Dýchá zhluboka pusou a snaží se ovládnout roztřesená kolena. Uprostřed louky plápolá poslední svíčka.
Podpis na papír je trochu kostrbatý, ale platí.
V té chvíli na něj o kus dál zamává táta svítilnou. Bořek nasadí uvolněný úsměv a ke svému úžasu slyší sám sebe, jak říká: „Pohodička. Příště by to chtělo něco ostřejšího.“

Žádné komentáře:

Okomentovat