Nejlepším na tom kadeřnictví jsou zrcadla. Velká zrcadla. Od podlahy ke stropu, orámovaná těžkými zlatými závěsy. Člověk si před nimi rozhodně nepřipadá jako ve zkušební kabince obchodního domu. Vaše postava je v nich akorát, na obličeji nemáte žádné vrásky, váš nos je najednou stejně hezký jako nos Grety Garbó, kruhy pod očima vám někdo u vchodu spolehlivě vyžehlil, prostě si před těmi zrcadly věříte.
Já chodím ke kadeřnici Jitce. Jitka žije s Frantou, který závodí v autech. Franta je celé dny v garáži nebo na závodech, Franta si tu svojí Jitku plete se svojí maminkou. Jitka to řeší, řeší, ale prozatím nevyřeší, máme si tedy pokaždé o čem povídat.
Jitka vlasy nabarví, ostříhá, vyfouká, ale mytí má na starosti mladý muž. Má dredy, bodec v bradě a přitom je tak starosvětsky galantní. Je o něco starší než moje dcera, která sem chodí se mnou. Vždycky, když se dredař objeví, moje dcera trošku zrudne, zamrká očima, vyrazí k umyvadlům a dělá, že toho nebohého mladého muže nevidí. Když se vrátí s mokrou hlavou, sedne si před jedno to úžasné zrcadlo a je z ní rázem nová královna ze Sáby. Vlasy má dlouhé až do pasu. Vždycky si poručí stejnou proceduru, a to krepovačku. Nakrepované vlasy mají větší objem, vypadá potom trochu jako černoška se světlými vlasy a porcelánovou pletí. Když se pak obdivuje v zrcadle, je k sežrání. Jako nějaká herečka v záři reflektorů na prknech, která znamenají svět…
Onehdy se dcera zase majestátně posadila před to kouzelné zrcadlo. Kadeřnice Jitka začala nabírat pramínky vlasů a krepovat je. Najednou řekla, naštěstí velice diskrétně: „Mám ji, chcete se podívat?“ Vytřeštila jsem oči, úplně se orosila, a pomyslela si: „Dceřiny první vši v životě a hned objevené ve světlech ramp…“
