27. listopadu 2016

Jak je důležité míti Filipa - napsal Petr Beneš

Zas přešlapuje kolem horké kaše a neví jak začít. Blíží se vánoce! Po kolikáté už se Markovi v hlavě honí to samé! Rok co rok, pořád dokola. Nejhorší je, že až se zase odhodlá zeptat, je mu úplně jasné, co bude následovat. Poklidná argumentace se po pár klidných výměnách změní v hlasitou slovní přestřelku a na jejím konci ví Bůh, že bude zase výbuch…
„Lenko, přemýšlela jsi už, jak to letos uděláme na vánoce? Co kdyby….“
„Jéžišmarjá, už je to tu zase. Proč to musíme každý rok řešit? Kolikrát jsem ti říkala, že chci být na Štědrý den doma. Celý rok furt někde trajdáme, tak aspoň o vánocích chci mít klid. Jestli vaši chtějí, tak ať přijedou na Štěpána na oběd.“

„No, já jen myslel… víš, máma říkala, že tam bude i brácha s rodinou, no prostě, že by nás měla ráda aspoň jednou všechny pohromadě.“
V tu chvíli si Marek vybaví vánoční okamžiky z dětství. Venku mráz, že by psa nevyhnal. V předsíni prádelní hrnec bramborového salátu, co se vždycky dojídal skoro až do Silvestra. A v obýváku hodobóžové dopuštění. Z černobílé televize se vzteká panovačná pyšná princezna. Do toho se překřikují strejdové, tety, babičky. Celá velká rodina pohromadě! Dospělí pijí kávu a vosí hnízda prokládají střídavě lineckým a vanilkovými rohlíčky…
„No to určitě! Pokud tam bude Johana, tak to už tam nepojedu tuplem!“ vytrhne ho manželka z exkursu do časů vánočních aspoň o třicet let zpátky.
„Proboha Lenko, proč nemůžeš už konečně odpustit!“
Ona vůbec netuší, jak moc Marka tyhle žabomyší spory bolí. Myšlenky se mu znovu rozbíhají. Je to už skoro patnáct let. Švagrová Johana tenkrát čekala Filipa. Byla sice teprve ve třetím měsíci, ale kolem už všichni věděli, že to bude Filip. Co ale nevěděli, že Lenka je také v jiném stavu, dokonce už o dva měsíce déle než Johana. A že Filipa čekají i oni! Prostě si ten rok všichni usmysleli, jak je důležité mít Filipa.
Když se to provalilo, nastala pohroma! Což o to, Markovi s Lenkou bylo vcelku jedno, že budou mít v rodině Filipy hned dva. Ale švagrová, ta se mohla zbláznit. Přestala komunikovat a ronila slzy tak dlouho, až se Markův bratr dostavil na vyjednávání. No a Marek v představě, že ústupek zajistí rodinný smír na dalších nejméně dvacet let, překřtil ten večer u flašky slivovice svého ještě nenarozeného Filipa na Adama.
„Proč já, proč pořád jenom já mám dělat vstřícný kroky… Já furt ustupuju a co z toho mám? Nikdy nic!“ vykřikuje Lenka a rukama už zase rozhazuje jak dirigent Bělohlávek při vrcholných taktech Beethovenovy Osudové. Po tvářích se jí koulejí slzy jako hrachy.
Ach jo! Kdyby Marek jen věděl, jak tohle rozlousknout. Jak předat tu krásnou zkušenost, že odpuštění není ponížení, ale přináší osvobozující úlevu. V práci soudcuje skoro denně desítky nejrůznějších sporů a většinou to vždycky v klidu nějak vyřeší. Ale doma? Pozdě večer uléhá otráveně do postele. Lenka už tiše oddechuje. A pak najednou... žena se k Markovi něžně přitulí a smířlivě řekne: "Víš co, tak pojedeme...“ Nebo se mu to jenom zdá?

Žádné komentáře:

Okomentovat