2. listopadu 2016

Divočák Ferdinand - napsal Jaroslav Bílý

Will Sax,
Fakulta designu a umění v Plzni
Divočák Ferdinand žil zhýralým životem. Byl už proflákej po celým lese, dokonce i rodné stádo už od něj dalo paznehty pryč! Celý den se válel v bažině u rybníčku, kouřil doutníky, které rostly na rákosí a popíjel bezinkové víno, kterým ho zásoboval jeho notorický kamarád jezevec. Večírky, které pořádal, byly nechvalně známy v širokém dalekém okolí. Vždycky sehnal nějaké vilné svině z okolí a na mejdánu jim pak vyprášil kanduš, až z nich štětiny lítaly. Kvičely potvory vždycky tak hlasitě, že zvířátka v okruhu dvou kilometrů se raději stěhovala a v nedaleké vesnici se obyvatelé sbíhali u hasičské zbrojnice přesvědčeni, že začíná výjezd k hořící stodole.
  Po čase bylo veřejné mínění, prasečí i lidské, nalomeno. „Buď se tu přestaneš válet jako líný prase,“ říkal mu vyslaný čuněčí výbor nejsilnějších kanců, „nebo tě odsud prostě vyhodíme. Kazíš pracovní morálku a nejseš dobrým vzorem pro selata. Půjdeš s náma na pole sbírat kukuřici nebo se začni balit!“
Ferdinandovi se stěhovat nechtělo, a tak s nimi a odporem vlezl do kukuřičného pole. Nemohl tušit, že vesničané, dopálení stálým nočním hlukem a likvidací úrody, se rozhodli s divokými prasaty definitivně skoncovat. Kukuřičné pole bylo během chvíle honáky neprodyšně obklíčeno. Smyčka se začala stahovat.
„Jsme v háji,“ lamentovali kanci ze stáda. „Ty sis – na rozdíl od nás – alespoň užil,“ říkali Ferdinandovi. „Měl jsi tolik sviní, že si to ani nemůžeš pamatovat. Pokuřoval sis a byls imrvére nametenej. My blbci jsme vždycky jenom dělali to, co se má, života jsme si pořádně neužili.“ Pak se listy kukuřice rozhrnuly a objevily se kulovnice. V několika vteřinách všichni i s Ferdinandem padli jako jedno prase. Poučení: Carpe diem – život je krátký.

Žádné komentáře:

Okomentovat