20. října 2016

Stamichman a Tvarožné díry - podle pověsti Heleny Lisické převyprávěl Jaroslav Vozobule

Nad Králický Sněžník se snesl podvečer. Po stezce kolem Moravy sestupoval myslivec. Několikrát se zastavil a naslouchal. Všude byl klid, a přesto měl pořád pocit, že není sám. Vtom se z lesa vynořila postava. Neznámý muž kráčel přímo k němu, kolem ramen mu vlál široký dlouhý plášť a odkrýval bohatý šat. Cizinec smekl vysoký špičatý klobouka řekl: „Jsem kupec z Benátek a hledám Vlaštovčí kameny. Poradíš, kde bych je našel? Ve starých knihách jsem se dočetl, jaký poklad pod zemí ukrývá Králický Sněžník.“

To jistě myslí nickamínek a bude to nějaký mudrc nebo lékař, pomyslel si myslivec a vedl Itala k dírám pod Vlaštovčími kameny. Tam mu ukázal podzemní jezírka a bílé chodby, jejichž stěny byly jako z tvarohu. Bělaly se sintrem a nickamínkem, pro který sem chodili lidé, když potřebovali „nickamínek“ k čarování nebo proti nemocem.
Jenže to nebylo to, co Ital hledal. Najednou vytáhl z pláště černou hůlku a prudce jí udeřil do kamene. V tom okamžiku se skála rozestoupila a myslivec nevěřil svým očím.
Znal na Králickém Sněžníku každý kout, mnohokrát prošel kolem Tvarožných děr, ale nikdy ho nenapadlo, jaké bohatství se tu v hlubinách země skrývá. Zlato, stříbro, jantar. Vběhl do jeskyně a začal sbírat vzácné valouny. Jako pominutý si ládoval drahé kameny do kapes i do lovecké brašny. Ani si nevšiml, že cizinec najednou k němu zezadu přiskočil a strčil do něj. Myslivec zavrávoral a sklouzl do jednoho z temných jezírek, kde ho chytil podzemní proud, myslivec se začal topit a ztratil vědomí.
Ráno se probudil pod širým nebem nedaleko potoka, kde seděl opřený o kámen. A proti němu stál rozzlobený Stamichman.
„Vyber si,“ řekl mu přísně. „Chceš-li být bohatý, tak odtud se svým ukradeným pokladem odtáhneš nebo...“ Myslivec nenechal Stamichmana domluvit.
„Pane, nevím, co bych si kde počal bez našich hor a lesů,“ skočil mu do řeči. Nedovedl si představit, že by už nikdy nemohl jít stezkou podél potoka na Králický Sněžník, že by neochutnal domácí chleba, nepohladil svou ženu po vlasech. „Doma mám rodinu, děti. Prosím, odpusť,“ omlouval se.
Stamichman pokýval hlavou a zmizel. V ten moment si však myslivec uvědomil, jak jeho kabela i kabát ztěžkly. Otevřel brašnu a bylo v ní jen kamení. Vyházel ho do potoka, pak vyprázdnil kapsy a vydal se k domovu. Na prahu myslivny už ho vyhlížela jeho vylekaná žena. Objal ji a políbil, byť se celý ještě chvěl, jak se nemohl vzpamatovat ze svého zážitku.
„Měl jsem podivný sen, jak jsem potkal nějakého čaroděje z cizích krajů,“ vysvětloval. „Představ si, že se před námi otevřela hora a já tam nabíral oběma rukama zlato a drahé kameny. Nakonec mi však po pokladech zůstalo v kapsách jenom obyčejné kamení. Věříš mi? Podívej, tuhle jsem ti přinesl jeden oblázek pro štěstí,“ vložil ženě do ruky malý kamínek.
„Proč bych nevěřila,“ usmála se na myslivce jeho moudrá a laskavá žena. „Hora ti ukázala svá tajemství. Buď vděčný, že si nevzala tvůj život.“ A když rozevřela dlaň, našla v ní kousek ryzího zlata. Tak Stamichman odměnil myslivce za to, že zůstal poctivý, věrný kraji a nepodlehl svodům bohatství.



Otázka:
Víte, co je to nickamínek?
Nickamínek, který se nachází u vchodů do krasových jeskyň, je lidový název pro tvarohovitou hmotu, kterou tvoří drobně jehličková forma kalcitu s proměnlivým množstvím vody. Od dob renesance se objevuje v lékařství většiny evropských zemí jako hledaná substance lac lunae. Používala se na hojení ran i vnitřně na utišení různých neduhů.