Marie už poněkolikáté překontrolovala slavnostně prostřený vánoční stůl. Dárky pro blízké i vnoučky má už dávno zabalené pod stromečkem. Dalo jí práci dotáhnout ho až do čtvrtého patra a ozdobit, ale co by neudělala pro ten okamžik, kdy uvidí radost v dětských očích. Po letech zase bude mít i ona pravé Vánoce v kruhu těch nejmilejších. Unaveně se podívala na hodinky. Už tady měli být. Polévka je právě akorát teplá, řízky a kapr se zahřívají v troubě. Vzala zápalky a rozsvítila svíčky na stole i na stromečku. A k tomu pustila koledy. Ať je vše, jak má být, až se ozve zvonek.
Vtom zaslechla zvonění. Ne u dveří. Na mobilu. Trochu jí to trvalo, než přijala hovor. „Haló,“ ohlásila se. „Ahoj mami. Hele, my nepřijedeme. Včera jsme si řekli, že je to zbytečně daleko, potřebujeme si o svátcích pořádně odpočinout. Však víš, že v práci toho máme až nad hlavu. Tak ti chceme jenom popřát svátky. Děti tě pozdravujou. Jo, a máme pro tebe dárky. Dali jsme si záležet! Posíláme je poštou.“
