„Teda paní, nevím kde přesně žijete, ale v mém okolí, nikdo nic takového neříká. Co podle vás bylo lepší?“
„No všechno, koukejte jak ty nahoře kradou! Nečtete noviny? “
„Nečtu. Na to já nemám čas. Ale není to náhodou o tom že tenkrát, za komárů, nebylo co pořádně ukrást? Nebo vo tom že tenkrát jste kradli trochu všichni? Když jsem byl malej a táta vopravoval barák tak si prostě přijel jeřábem s fabriky a bylo, dneska, když já rozšiřuju dílnu tak si musím pozvat firmu a zaplatit za to.“
„A jo, pán je podnikatel. Tak ty má nejrači. Takovej jeden vyhodil našeho Pepu. Za to že si dal na stavbě pár piv. To by se za minulýho režimu určitě nestalo!“
„No to ne, to se chlastalo všude. To máte pravdu. Kdyby dneska chlapy u mě vy firmě v práci pili tak by letěli na hodinu. Ale to by si nedovolili. Protože vo ty prachy který dostanou o u mně by určitě nechtěli přijít.“
„No jo tak je to jasný. Vy ste vobyčejnej kapitalista. Já vim že vám zbývá dvacetkrát tolik a že ty chudáky kluky dřete z kůže!“
„Chudáky kluky? To myslíte vážně? Paní já vstávám vo dvě hodiny dřív než voni. Když voni si laskavě přijdou do práce na sedmou, tak mají už všechno nachystaný, a když si vodjedou na dovolenou já pro ně musím mít prachy i když mi třeba tři neděle nevidělaj ani floka. A do každýho patnáctýho pro ně musím mít na výplaty, na sociální a na zdravotní. Bez vyjímky. Každej měsíc. Ať už jdou kšefty nebo ne. A to nemluvim vo třináctým platu, stravenkách na vobědy a tak. To si nezasloužim, podle vás, nějakou korunu navíc?“
„No, a kolik si teda u vás lidi vydělaj?“
„Vod patnácti do pětadvaceti čistýho.“
„ Jé a mohla bych k vám poslat našeho Pepu?“
