"Tý vole, měli jsme si koupit tu permanentku.” řekne Dave a očekává mojí reakci.
“Jsme debilové ,no,” odvětím rychle a nezaujatě.
Nezaujatě proto, že se nám rozhodnutí neinvestovat dvěstě korun do permanentky, která by nás pasovala na VIP návštěvníky a umožnila přístup na všechna promítání a diskuze, denodenně vymstívá.
Výčitky z prohloupení se již dostavují téměř s určitou pravidelností. Největší trest nás stihl před dvěma dny, kdy jsme si naivně mysleli, že se dostaneme na debatu Richarda Dawkinse s Lawrencem Krausem. Richard je biologem, který rozvinul darwinovu evoluční teorii na úroveň genů a v knize Selfish gene tuto teorii obratně prezentuje široké veřejnosti. Dále napsal např. Boží blud, kritiku náboženství, která se stala v Americe bestsellerem. O fyziku Lawrenci Krausovi toho ještě tolik nevím, každopádně je minimálně veleúspěšným vědeckým populizátorem a to mi ke štěstí naprosto stačí.
Pojďme ale zpátky k našemu problému. Aby se zamezilo zmatkům před diskuzí, tak se lístky vydávali o den dříve. To znamenalo si malinko přivstát a jít si to vystát. I přesto, že jsme se na místo dostavili dvě hodiny před začátkem vydávání, fronta už se táhla ven z budovy až za roh, kde pokračovala na konec bloku.
Nebylo zbytí, rozhodli jsme se diskuzi vynechat a nahradili si to alespoň tou dnešní, kde bude Lawrence mluvit o fyzikálních nesmyslech ve Star Treku.
“Cože, poslední tři?” zazní z davu.
“Posledních pět!” křičí na kamarády venku klučina s vlasy do culíku a mírně naboptnalý, nejspíše bojovník přicházející rovnou z dračího doupěte.
“V sálu je posledních pět míst,” potvrzuje jeho slova mírně upocená brigádnice vycházející z kinosálu.
Otáčim se na nejlepšího kamaráda Dava, abych zjistil co si o tom myslí.
“Dostanem se. Tohle si ujít nenecháme. Kdyžtak je překecáme, ať nás pustí na schody,” ujišťuje mě.
Souhlasím a nechávám svou pozornost opět přepnout na dění okolo nás.
Brigádník sem, brigádník tam, brigádník dovnitř, brigádník ven. Zmatek a nervozitu překrývá výraz zkušenýho, tupě usmívajícího se brigánickýho mazáka, kterej jakoby věděl, že takovýhle zmatky nemaj sebemenší cenu. Minuty odbíhají, z rušného prostředí se mi uvnitř hlavy stává šum hraničící až s jakousi meditační monotónní melodií. Melodie mi hraje v hlavě a v sále se uvolňuje pár zamluvených VIP míst, na která se permanentkáři nedostavili.
Ve frontě před námi stále okolo šesti lidí. Postupujeme. Poslední pár před námi.
"Jo, jo jo jo jo jo jo!" probíhá mi v hlavě.
Jsme na řadě a netrpělivě čekáme.
“Sory hoši, už je plno.” říká směrem k nám mazák.
“My si klidně sednem na schody, hlavně nás pusť dovnitř.” vysíláme protiútokem.
“Ne, to fakt nej...”
“Dalších pět mist Vojto!” kříčí na mazáka upocená slečna.
“Běžte.”
Jsme tu, dokázali jsme to, jsme tu – zní mi v hlavě.
Procházíme okolo narvaného sálu po červeném koberci osvíceném žlutě žhnoucími světly na stěnách. Schod po schodu, krok za krokem, až nás usazují do druhé řady na VIP místa, kousek od pana Dawkinse a dalších osobností.
“Hellll yeah!” pronesu intenzivně a Dave se jen lišácky usměje.
Atmosféra je na spadnutí. Vím, že oba máme stejný pocit:
Pocit absolutního štěstí, pocit malého kluka čekajícího v posteli na právě začínající díl pokémonů. Pocit dítěte vítajícího otce mezi dveřmi po dvouměsíčním odloučení,.
Pocit teenegra nacpaného drogami tančícího v jednom z pražských klubů.
Nemyslete si, že přeháním. Je to pocit očekávání a naplnění. Chvíle, kdy nejste malou součástí toho velkého světa, ale svět se točí okolo vás. Na ničem jiném než na tomto momentu nezáleží, na ničem!
Sedím v křesle jako přikovaný a užívám si návaly husí kůže. Světla pomalu slábnou a na pódium vstupuje moderátor. Spouští děkovné ódy a já začínám střízlivět. Avšak jen do chvíle, než zazní: “Lawrence Kraus!” a známý fyzik vstupuje na pódium.
To už se zase ztrácím v moci přítomného okamžiku, upadám do transu, který pak bez přestání trvá další hodinu a půl.
