22. září 2016

Když marabu létá - napsala Helena Košťálová

Davida poznám už na dálku. Jeho kymácivá specifická chůze připomíná čápa marabu. Nahrbená záda, ruce komíhají kolem těla a pro jeho pohyb bych použila termín jednostranný přískok. Možná by vás mohlo zarazit, proč má ve třiceti stupních mikinu nebo kraťasy, když je pod nulou. Já už rezignovala, protože mi mnohokrát vysvětlil, že on přece nemůže vědět, jak je venku.
Když dorazí ke mě, hodí mastnou patkou a pozdraví: "Čau, mami." To když má dobrou náladu. Když nemá, bravurně předstírá, že mě přes patku nevidí a nepozdraví vůbec.
Pokud s vámi nekomunikuje, není vina jeho straně. Zřejmě mu kladete špatné otázky. Protože zeptáte-li se ho na princip budování cloudových infrastruktur nebo rozdíl mezi C++ a Java Script, není k zastavení. Tedy, nejdřív se od srdce zasměje mým stupidním otázkám a pak pokračuje: "To je ale sakra rozdíl, protože Java Script nemůžeš upravovat na discu uživatele..."
A já se usilovně snažím chytit slova, která chápu. To díky němu jsem se naučila pracovat s aktivním doptáváním "aha, takže to je, jako když...?"
Když svého 15-letého syna pošlu do Billy pro pečivo, jeví se to jako neřešitelný problém.
"Já nevím, jaký pečivo myslíš?"
Odpověď "Prostě pečivo" ho paralyzuje minimálně na hodinu, takže někdy večeříme až v 9 večer.
Davidovi to nevadí, jeho čas plyne jinak, než ten náš. Každopádně, jeho plynutí je velmi relativní a proměnlivé. Jako když lenochod najednou skočí šipku do bazénu a plave kraula. Stejně tak je jeho žebříček povinností sestaven jinak, než ten můj.
Tak třeba minulý měsíc se z ničeho nic zeptal: "Ve Varšavě je konference Microsoftu, zaplatíš mi letenku?"
"A co škola?"
"Stejně tam nic neděláme."
"A kde budete bydlet?"
"Někde v hostelu, ve Varšavě jich je."
"Aha. A co budeš jíst?" Ha, teď jsem ho dostala, myslím si, David jídlo zbožňuje.
"Microsoft má vždycky skvělý rauty," bBere mi David vítr z plachet a já vím, že tahle zkušenost mu dá víc, než celý rok na jeho prestižním víceletém gymnáziu.