Nejvíc miluju, když si sluním svůj kožíšek pěkně na zápraží, sním o sousedovic Berušce, a do toho slyším, jak na mě panička z okna kuchyně zavolá svým milým hlasem: „Bertíkuuuu!“
To je pro mě jasný signál, abych vyrazil na obchůzku domu, protože uvnitř na mě asi něco dobrého čeká.
Ze své pruhované podložky na zápraží, kterou si hrdě nárokuji, takže na ni najdete vždy alespoň chuchvalec mých dlouhých, světlých chlupů, se proplížím kolem dveří. Na ty bacha, už několikrát jsem od nich schytal pěknou facku. Hned za dveřmi zahnu doleva a okamžitě mě do nosu udeří známý odér. Jsem blízko místa, kde si můj páníček a panička sundávají věci, když přijdou dovnitř.
Já nejvíc miluju to, co si dávají na tlapy. Říkají tomu boty. Když nemám zrovna nic jiného na práci, je tohle moje oblíbené místo. Ta slast, když zabořím svůj čumáček do všech těch bot, pořádně je pročuchám a nějaké si vyberu na hraní.
Běžím dál chodbou, která ústí přímo s mou nejoblíbenější místností v domě, říkají jí kuchyně. Normálně tam mám zákaz vběhnout, ale dnes není páníček doma, takže to zkusím.
Jak se přibližuju, zkoprním. Nic neslyším, nevidím, sliny už nestačím jazykem zahánět, čenich mi snad brzy vyskočí. Bože, to je vůně. Vřítím se do kuchyně jako predátor, ocas se ani nesnažím zastavit, jen doufám, že mi neodlítne. Těším se, co mi panička připravila, kňučím, abych upoutal její pozornost, pokud si mě ještě nějakým nedopatřením nevšimla. Koukám slastně na linku, u které stojí, hledám původce mých splašených chuťových pohárků.
„Bertíku, tady jsi. Na, tady máš své granule. Trochu ti je poliju vodou, abys to neměl tak suché. Asi by sis dal spíš tu husu, co nám peču k večeři, ale ta není pro pejsky.“ A tak zastavím ocas, sklopím uši a šouravým krokem, jak to nejlépe umím, se odeberu zpátky až na zápraží, abych to alespoň nemusel čuchat. Lehnu si a přeju si, aby se mi o husičce aspoň zdálo.
