Vypadá to, jako by vlasy lehce dýchaly. Protože dech, ten je vidět jenom zblízka. A i když hrozně nechce, přiblíží se ještě o kousek, až ucítí ovocnou vůni šamponu. Soustředěně zamžourá na to jedno jediné místo.Karla si ráda věci namlouvá, ale teď není, co si namlouvat. Teď to ví. Ví, že je to hloupost, aby vlasy dýchaly, natož aby to bylo vidět. Uhne pohledem a trošku se zase odtáhne. Tak, teď je to o fous snesitelnější. Hřebínkem odhrne ten oživlý pramen.
Jsou tam. Hemží se. Mrchy jedny, hnusný, hnědy, malý,... otřepe se Karla v duchu a ztěžka polkne. Ale musí nenápadně. To by jinak Máňa začala hysterčit. Neslyší je. Ne, ne, ne. Stejně ale nastraží uši. Máňa se škrábe na stehně. Přejíždí nehtíkama po džínách. Znělo by takhle, kdyby byly slyšet?, napadne Karlu.
Snaží se do těch titěrných teček píchnout hřebínkem, ale stihnou se zalézt o kousek vedle. Jsou mrštné, potvory. V jednu chvíli je jich tam mrak a za chvíli ani jedna. Fuj, ještě že má všíváček a nemusí do vlasů přímo sáhnout . Ale na hřbetu ruky stejně pocítí titěrné polechtávání, jako kdyby jí tam pochodovala moucha.
Karla to nevydrží a foukne si na ruku, i když tam nic nemá. A Máňu už to nebaví, už kňourá. "Tak to prvně napatláme tim šamponem. Tohle stejně nemáme šanci vyčesat", ohlásí Karla strategii. Nejraději by sama strčila hlavu po ledovou vodu, má pocit, jak kdyby měla na hlavě ve 30 stupních vlněného kulicha. Hrozně jí to hryže. Za Máňu.
