"Halo! Tatínku, mně se něco strašnýho stalo... Oliver se nenarodil!"
Všechno se mi najednou zdá jako sen. Z druhé strany telefonní linky je ticho. Po dlouhé chvíli se ozve: „A ty jsi v pořádku?“
„Jsem!“ šeptám místo toho, abych zakřičela, že nejsem! Jak je to možné! Jak se to mohlo stát! Proč zrovna já! Co jsem komu udělala! To není fér!
Celé těhotenství bylo jako jeden krásný sen... A ten skončil příjezdem do porodnice. Po tváři se mi koulejí slzy jako hrachy a já tak moc potřebuji utěšit. Nic mi nikdy nevymaže z paměti ten pocit, když opouštím porodnici a nenesu si to vytoužené miminko.
Jsem doma! Ale sama! Konečně můžu dát průchod svému zadržovanému smutku, vzteku, zlobě, zoufalství...
Pak jsem si řekla, že se Oliverek z bříška přestěhoval do srdce a že tam ho budu nosit tak dlouho, než se k nám zase vrátí... a to jsem si neustále opakovala. Néé že by to nějak zvlášť fungovalo, ale v tom vzduchoprázdnu se alespoň něčeho musím chytit...
A dočkala jsem se!
Konečně se můžu zeptat: „Víš, co je to štěstí, Oliverku?“
„Já.“
„Zbořil jsi všechny moje představy o tom, co nikdy a vždycky bude dělat moje dítě. Drobíš mi do postele, spíš v ní se mnou, směješ se mi. A já přesto vím, že jsi mých 15 kg štěstí.“
„To jsem, viď! A víš co je moje největší štěstí? Džungarský křeček, ale chtěl bych želvu, maminko!“
